Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

Je pár vět, jež mi změnily život. Ty věty pronesli jiní o mně. Byly to jejich názory, které jsem přijala za vlastní. V první fázi jsem jim vzdorovala, ve druhé se obhajovala, ve třetí se smířila a brečela do polštáře s otazníkem nad hlavou.

Jsem na to dost hezká? Nejsi!

Sama
zdroj: Thinkstockphotos Sama
aktualizováno 24.10.2016, 16:37 | 24.10.2016, 15:11 | Adéla Jursíková/Krasna.cz

Je pár vět, jež mi změnily život. Ty věty pronesli jiní o mně. Byly to jejich názory, které jsem přijala za vlastní. V první fázi jsem jim vzdorovala, ve druhé se obhajovala, ve třetí se smířila a brečela do polštáře s otazníkem nad hlavou.

S otazníkem značícím jedno velké "Proč?" Ale bylo to nutné? Vážně jsem musela třiadvacet let probrečet, než jsem si uvědomila, jak irelevantní tyto věty byly.

"Na to nemáš. To ONA je hezká a má talent."
Jsou věci, které byste od nejbližšího člověka na světě slyšet neměli. A jednou z těch věcí je to, že je někdo lepší. Výše zmíněnou větu jsem slyšela za ta léta v několika různých variacích a pokaždé bolela stejně. Jsou lidé, z nichž byste měli mít pocit, že jste pro ně vždy ti nejlepší, že by vás za nic na světě nevyměnili a že o vás nepochybují. Tito lidé by měli být kotvou, záchytným bodem, něčím, s čím ani to největší tornádo nepohne. Ani o píď. V tomto konkrétním případě však stačil jen lehký letní vánek, aby vše smetl. Poprvé jsem si řekla, že musím zhubnout, když mi bylo šest. Tehdy mi poprvé bylo nastaveno kruté zrcadlo, jenž ve mně mělo vypěstovat soudnost, zasadilo však jen vědomí, že nejsem dost dobrá. V první třídě jsem měla kamarádku a troufám si tvrdit, že toto přátelství bylo vysloveně toxické. Její rodiče v ní vždy pěstovali božský syndrom, a jelikož měla odjakživa poměrně dobrý čich na nejistotu v lidech, věděla moc dobře, jak si je ochočit, ale nedovolit jim budovat si vlastní identitu. Vedle této dívky jsem strávila řadu let, a když se na to dívám zpětně, nutno uznat, že její destrukční talent byl skutečně obdivuhodný. Zhruba o deset let později roznášela, že lžu o svém zdravotním stavu. Přeji si, abych mívala dost sebedůvěry na to, abych se jí postavila. Ale neudělala jsem to.
 

Dívka
(Foto: Archiv blogerky)

 

"Proboha, dělej s tím nosem něco!"
Když mi bylo třináct, má sbírka mindráků obdržela nový expresní přírůstek. V té době jsem začala blogovat pod vlastní tváří. Odhodlala jsem se vystavit světu. Tak trochu ve snaze si něco dokázat a upoutat na sebe pozornost. Do té chvíle mě trápila jen váha a kvalita pleti, ale potom přišel jeden dobře mířený komentář od někoho, jehož identitu dodnes neznám, dokonce si ani nepamatuju nick, ale pod jednu mou rádoby děsně ostrou fotku napsal: "Proboha, dělej s tím nosem něco!"

Absurdních věcí je na tom hned několik. V prvé řadě to, že to byl názor někoho naprosto cizího, takže mi na tom naprosto nemuselo záležet, se svým nosem jsem byla do té doby naprosto v pohodě, má reakce na to však byla velmi silná. Celé týdny jsem koukala na tu fotku a říkala si, že mám v pohodě nos a proč se někomu nelíbí. Pátrala jsem po tom tak dlouho, až jsem si najednou vsugerovala, že je fakt příšerný. Další věcí, která mě na tom zpětně spíše baví, než zraňuje, je skutečnost, že se mě někdo snažil prudit kvůli nosu a div mě neposílal na plastiku ve třinácti letech. Ve třinácti! V době, kdy jsem sotva přestávala česat barbíny. Co jsem jako měla dělat? Rozběhnout se proti zdi, zlomit si jej a doufat v zázrak? To asi ne, že?


A posledním absurdním faktem je skutečnost, že pokud dojde na řeč o nedostatcích, bez váhání zmiňuji svůj frňák jako první.
Jen proto, že mi to před desíti lety někdo řekl. Někdo, kdo nemá v mé mysli ani jméno, ani tvář. Někdo, kdo pro mě představuje jen sadu jedniček a nul.

PŘEČTI SI TAKÉ:
Chceš si říct: "Jsem krásná“?
TEST: Jsi originál, nebo se skrýváš v davu?
Uvědom si, že jsi krásná

"Proč nemůžeš být normální?"
Tohle je asi má nejoblíbenější. Když máte rodiče v postavení vyžadující autoritu a jistou image, nemáte moc možnost volby. Musíte zkrátka sekat dobrotu a neustále přemýšlet nad důsledky. Vše si pětkrát promyslet a nakonec zůstanete sedět na zadku se založenýma rukama, protože máte strach, co by tomu řekli lidi. Proto jsem velmi dlouho odmítala vystoupit ze stínu své virtuální identity, nechtěla jsem, aby byla moje činnost spojována s nimi. Především proto, že jsem si nepřipadala dost dobrá a obávala jsem se, že je tím jen ztrapním. Připadala jsem si trapná. To je to správné slovo.


Vždy jsem ale vykazovala jisté znaky exhibicionismu, což mou mámu děsně vytáčelo
(teda hlavně v kombinaci s množstvím povrchních hodnot), zatímco tátu vytáčelo, že se snažím prosadit v "nesprávném směru." Chtěl dceru sportovkyni s dobrými výsledky ve škole. Chtěl hvězdu. Ale já jsem vždycky byla jiná. Vždy jsem byla naprosto mimo jejich představy a touhy. Stejně tak jsem byla naprosto mimo kolektiv a mé myšlenky bývaly často velmi mimo. Bylo těžké mě pochopit, natož mi porozumět. A pro mě bylo stále těžší nestydět se za své skutečné já.


"Ty máš velkou prdel!"
Jo, byla jsem tlustá a bylo mi to poměrně jasně dáváno najevo. Ale když od šesti let čtete o dietách, snažíte se najít kompromis mezi anorexií a životem bez zdravotních dramat, je taková "sranda" dosti krutá. A jsou lidé, kteří by nic takového neměli říkat ani žertem.


 

"Co si o sobě jako myslíš?"
Když mi začala být předhazována tato věta, už jsem si o sobě myslela jen to, co mi řekli jiní, ale snažila jsem se tomu bránit. V hlavě mi to hučelo jako v úle. Část mozku mě upozorňovala, jak za nic nestojím, část si zase stavěla hrady z písku a snažila se mě přesvědčit, že když na sobě budu tvrdě makat, může ze mě být modelka. Necítíte v tom náznak schizofrenie? Jen malinký? A tak jsem ze sebe přes den dělala barbínu v růžovém a po nocích řvala jako želva do polštáře. Začala jsem se ztrácet sama v sobě, protože ve mně najednou žilo tolik osobností, že jsem ztratila přehled, v každém případě se ani jedna z nich neměla ráda. Často jsem slýchala, jak se o mně roznáší, že jsem strašně namyšlená a trapná. A tak jsem pomlouvala taky. Snažila jsem se na lidech najít cokoliv, co by se dalo považovat za větší vadu, než jakou mám já. A že to bylo kolikrát zatraceně těžké. Zatrpkla jsem a byla jsem prostě a jednoduše regulérní povrchní krávou, kterou zajímají jen peníze, drahé věci, make-up, kdo s kým. (Jen pro pobavení - nikdy nikdo se mnou, čím to?) Představovala jsem si, jak budu jednou hrozně slavná, bohatá, jak budu randit s těma největšíma borcema, jak budou chtít být všichni jako já. Až je mi z těch vzpomínek blbě.

"Bojím se, že takto skončíme taky."
Ruku v ruce s tím však kráčelo období válečné stezky s mámou, kdy jsme ani jedna nevěděla, co si s tou druhou počít. Někdy, když mi bylo dvanáct, jsme spolu koukaly na film, v němž se matka s dcerou div nepozabíjely a ona mi řekla: "Bojím se, že takto skončíme taky." Tenkrát jsem tomu nerozuměla. Ano, měly jsme nějaké rozepře, ale to neznamenalo, že se jednoho dne budeme nenávidět, ne?


Když mi bylo šestnáct, často jsem na ten večer myslela a uvědomovala jsem si, proč a čeho se bála. Bála se toho, kde jsme se v tu chvíli nacházely. Bylo to takové dno, že po prváku na vysoké jsem se zapřisáhla, že už nikdy nebudu na léto u našich. Že už budu jezdit vždy jen na návštěvu. A to se také stalo. Jenže za další tři roky se stalo mnoho dalšího. Většina lidí říká, že jsem dospěla, ale v tom bylo něco jiného. My jsme se po letech konečně pochopily. A jsem ráda za vše, co se stalo, ať to bolí sebevíc, protože kdyby k tomu nedošlo, těžko bych si vybudovala takovou zarputilost v budování vlastní cesty. A kdyby se to nestalo, dnes by možná jedna dívka nebyla už na tomto světě. Pro mě je máma hrdinou, kterého miluji a který si zaslouží obdiv.


 
"Naopak, možná bys o tom měla začít mluvit."

Jestli mi v poslední době nějaká věta skutečně obrátila život naruby, je to právě tato. Pronesl ji můj kamarád Lukáš. Byl to jeden z prvních lidí, kterým jsem bez jakékoliv omáčky řekla, co se se mnou skutečně stalo a proč je vše tak, jak je, ale že o tom ještě nejsem připravená mluvit. Že mám strach. Že nevěřím, že by to lidé pochopili a že se zatím raději spokojím s jejich záští a přesvědčením, že jsem se na ně vykašlala.


Víte, Luky je jeden z těch lidí, který umí uhodit hřebíček na hlavičku. Je v něm něco, co jsem zatím nenašla v nikom jiném. A ačkoliv je to takový kocourek (na něhož by ženské měly stát fronty), odjakživa ve mně vzbuzuje zvláštní respekt. Představuje člověka, s nímž si to nechcete rozházet nikoliv proto, že by vám to dal sežrat, ale z čiré podstaty jeho existence. Víte, že by bez vás mohl žít naprosto bez problémů, že by takovou ztrátu dost možná ani nepocítil, víte však, jak silně by to bolelo vás. Fyzicky by vás mučilo, že jste dokázali někomu takovému ublížit nebo jej naštvat. Kromě toho mi však dával do života vždy velmi cenné rady. Podával je jako svůj názor, nikoliv jako nějaké dogma, ale jeho slova ve mně vždy hlodala velmi intenzivně, až jsem se vzdala a začala je následovat. A tak když zareagoval slovy: "Naopak, možná bys o tom měla začít mluvit," začala jsem. Nejprve s kolegou v práci, jehož jsem znala sotva pár týdnů, následně s kamarádkou, která se stala obětí mého úpadku. Pak jsem to vyklopila jinému kolegovi/kamarádovi, v němž jsem našla svou další srdeční záležitost. Ukázalo se, že měl Lukáš zase pravdu.


A teď to nejdůležitější...

Najednou jsem si začala uvědomovat, že mám sice velký problém, ale že mlčení a utajování jej zbytečně zveličuje. Že jakmile to ze sebe vypustím, o něco se zmenší a lidé okolo mi jsou schopni pomoct jej překonat. Že mě nezavrhnou jen proto, že nejsem perfektní. Zní to jako trapné klišé, ale kolik z nás se jím řídí? Najednou jsem se smířila se svým velkým nosem a beru jej jako něco, co mě dělá jinou. Smířila jsem se svým zdravím a dokáži se mu smát, protože se chová jako čokoládové vajíčko s překvapením (z něhož vždycky vytáhnete nějakou krávovinu, bez níž byste se rozhodně obešli). Smířila jsem se s lidmi, už chápu, že jsme každý jiný a že se každý nechová tak, jak si představujeme. Naučila jsem se neadekvátní reakce házet za hlavu a netrápit se jimi. Naučila jsem se přijímat kritiku a zdá-li se mi adekvátní, začnu na problému pracovat.

...Smířila jsem se sama se sebou.
Zbavila jsem se studu za věci, které mě baví. Studu za své sny. Srovnala jsem si žebříček hodnot takovým způsobem, že mě vysloveně činí šťastnou, když si uvědomím, na čem mi nejvíc záleží. Přestala jsem řešit, jestli jsem nebo nejsem na něco dost hezká. Nejsem a nikdy nebudu, protože prožít hodnotný život nezávisí na vhledu. A krása člověka stejně tak. Začala jsem milovat tu image ošklivky, jíž nadšeně podporuji staromódním oblečením, protože se mi to prostě líbí. Kašlu na to, že nosím věci až do roztrhání. Když se mi nechce líčit, jdu prostě nenalíčená. No a co? Našla jsem svobodu mysli.
Celý život poslouchám, že to není o tom, co má člověk na hlavě, ale o tom, co má v hlavě. Jenže autor myšlenky zapomněl dodat, že ono "v hlavě" nejsou našprtané znalosti, nýbrž selská logika a správně nastavené priority, mezi které orientace na materiální věci skutečně nepatří. Spoustu věcí z tohoto článku jsem již stokrát řekla, ale tak to občas bývá, když píšete o vlastních zkušenostech, můj život není nafukovací. Je pravda, že když mám teď po škole, jsem trochu ztracená. Práce mi nestačí. Miluju ji, ale potřebuju dělat i něco, do čeho se vtisknu, co budu zkrátka já. Za co se budu moct hádat a kvůli čemu mohu být nekompomisní. Snažím se vymyslet koncept pro své charitativní ambice, ala zatím jsem ještě nenašla ten správný konec. Snažím se dát dohromady knížku, ale zatím sklouzávám k vylévání srdíčka, což není to, co od své knihy chci. Snažím se stanovit si nový dílčí cíl na cestě k tomu životnímu. Jenže se v tom poněkud plácám.


Přes to všechno jsem však každé ráno šťastná. Buďte taky. Respektujte sebe a respektujte se navzájem. Uběhlo patnáct let od chvíle, kdy kvůli nedostatku vzájemného respektu musely tři tisíce lidí zaplatit svými životy. Respekt a pokora dokáží zachránit svět. Tak málo stačí.




2 hlasů
Vaše hodnocení
 

Všechny blogerky a blogeři

  •