Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Poprvé jsem o své epilepsii promluvila v článku Můj příběh epileptičky před čtyřmi lety. Tehdy se zdálo, že mám vyléčení se na dosah.

Můj příběh epileptičky II: Příště to můžete být vy!

Na pivo
zdroj: Thinkstockphotos Na pivo
aktualizováno 28.05.2015, 09:34 | 28.05.2015, 00:00 | Adéla Jursíková/Krasna.cz

Poprvé jsem o své epilepsii promluvila v článku Můj příběh epileptičky před čtyřmi lety. Tehdy se zdálo, že mám vyléčení se na dosah.

Od toho dne se mnohé změnilo. Osm měsíců po uveřejnění článku jsem se probudila z bezvědomí uprostřed louky s vysokou trávou, z pusy mi tekla krev a celý kolotoč začal znovu.

 

V půlce května jsem uveřejnila článek o své nemoci a aktuální situaci na blogu. Reakce na článek a lidé, kteří mě díky tomu kontaktovali, mě přinutili napsat zvláštní článek i pro vás. Ne tak detailní, ale stále velmi osobní. Důvod? Vím, že nejsem jediná. Přibývá nás. A pokud mohu udělat něco pro to, aby se nemocní necítili tak beznadějně ztracení nebo abych někoho z vás tohoto života ušetřila. Ještě to totiž možná nevíte, ale minimálně pět z vás, co tohle čtete, to máte v hlavě, jen zatím nepřišly projevy.

 

 

Epilepsie je neurologické onemocnění, které se projevuje různými typy záchvatů (od pouhého zahledění až po bezvědomí doprovázené svalovými křečemi) v různých časových intervalech. Můžete mít jediný silný záchvat v životě a nikdy nic víc, stejně jako si s vámi může epilepsie pohrávat každé tři hodiny. A sám neurolog mnohdy prvních pár let netuší, co vlastně léčí, dokud nedostane dostatek „důkazů“.

 

Měla jsme štěstí i smůlu. Mé záchvaty sice spočívají v záškubech a bezvědomí, ale mívám je jen jednou za čas. Dlouho mě nemoc vlastně nijak zvlášť neomezovala. Odmaturovala jsem bez problémů, zvládla jsem i půlku vysoké, sportovala. Pak přišel další záchvat. Půl roku na to jsem si poranila hlavu, dodnes netuším, zda následkem záchvatu, každopádně jsem si pořídila poměrně velkou jizvu na čele. Poslední měsíc jsem se potýkala s příznaky záchvatu a učila se je zvládat. Rozezpívávala jsem je, nutila přítele k živé konverzaci i procházkám uprostřed noci, ale jak asi sami tušíte, náhlá změna situace není nic moc snadného.

 

PŘEČTI SI TAKÉ:

Chceš, aby si tě vážil?
Tip na seriál Cizinka

 

Během doby, co mám epilepsii, se objevila u tří dalších lidí v mém relativně blízkém okolí. Jeden z těch lidí se léčí od čtrnácti, u jiného se však objevila nedávno. Můžete ji chytit kdykoliv. Epilepsie je jako pomyslný pohár vyčkávající na pověstnou poslední kapku. Stres, nedostatek spánku, bujarý party život, špatná životospráva… Holdujete-li takovému životnímu stylu, nedivte se, až se jednoho dne proberete na zemi s pokousaným jazykem a v kaluži krve.

 

Adéla Jursíková
(Foto: Archiv blogerky)
 

 

Asi nikoho nepřekvapí, že ruku v ruce s nemocí kráčí deprese. Když víte, že se vám v hlavě nachází něco, co může kdykoliv převzít kontrolu nad vaším tělem, není snadné se s tím smířit. Usínáte v obavách, s každým krokem přemýšlíte, co by se stalo, kdyby to přišlo právě teď, za každou slabostí vidíte příznak. Převrátí se vám život vzhůru nohama, spoustu věcí nesmíte a většinu z toho už nikdy nebudete moct. Nejprve se začnete bát smrti, pak vám vše připadá beznadějné, zoufalé, zbytečné. Nic nemá cenu, to vám přichází na mysl stále častěji. A v tu chvíli začíná ten pravý boj. Už nebojujete s nemocí jako takovou, nýbrž sami se sebou, bojujete o chuť do života. Je mi dvaadvacet, ale od šestnácti, kdy mé deprese začaly, se to příliš neliší. Ale tehdy o mně jedna mladá dáma po škole šířila, že lžu, že jsem nikdy nemocná nebyla, protože nejde, abych se vyléčila. Jako dítě lékařů to přece musela vědět nejlépe bez ohledu na to, že ani jeden z nich nebyl neurolog, že... Ale měla jsem oporu a oporu mám i nyní.

 

A co dělat, když to přijde, abyste se nezbláznili? Stejně jako v případě všech dalších kritických momentů v životě jsou i tentokrát nejdůležitější blízcí. Nemusí to být nutně rodina, ale i přátelé. Nebo někdo, kdo ví, čím si procházíte, kdo to zažil. Když jsem si začala psát a povídat s lidmi se stejným problémem, moc mi to pomohlo. Zjistila jsem, že opravdu nejsem blázen a že si nic ze svých problémů nenalhávám. Držíme se nad vodou navzájem a já mám radost, že můžu někomu pomoci.

 

 

Nikdy nezapomínejte na své koníčky. Pokud vám je doktoři zakáží, hledejte alternativy, neuzavírejte se do sebe, sportujte nebo dělejte aspoň jógu. Nepodceňujte ani moc bylinek. Pokud se vám špatně spí, pijte meduňkový čaj na noc, upravte jídelníček tak, abyste se cítili dobře a klidně si pořiďte čaj přímo na epilepsii, z vlastní zkušenosti vím, že funguje. Jen ho nepijte přes den, utlumí vás a upřímně říkám, že si pak připadám jako vybitý notebook.

 

Nejlepší by však bylo vůbec neonemocnět. Dá se to zvládnout, ale proč to vůbec muset zvládat? Nestojí vám to za to, radši si odpusťte pár večírků, pár skleniček alkoholu a naopak přidejte spánek. Snažte se žít v pohodě a s nadhledem. Už kvůli sobě.

 



25 hlasů
Vaše hodnocení
 

Všechny blogerky a blogeři

  •