Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Obklopuje mě tma. Pospíchám večerní ulicí, abych před odjezdem autobusu stihla nakoupit. Je něco kolem půl deváté večerní. Míjím dvojici adolescentů. Jeden se za mnou ohlíží, ale nevěnuji mu pozornost. Do rytmu Kaliho písně kráčím kurážně kupředu....

Náhle se vynořil ze křoví a...

Zombie
zdroj: Thinkstockphotos Zombie
aktualizováno 09.09.2018, 00:00 | 09.09.2018, 00:00 | Adéla Jursíková/Krasna.cz

Obklopuje mě tma. Pospíchám večerní ulicí, abych před odjezdem autobusu stihla nakoupit. Je něco kolem půl deváté večerní. Míjím dvojici adolescentů. Jeden se za mnou ohlíží, ale nevěnuji mu pozornost. Do rytmu Kaliho písně kráčím kurážně kupředu. Mám 9 minut, než mi to pojede.

Nezvedá mi telefon. Večeři budu muset vymyslet sama. Blížím se k přechodu. Rozhlédnu se. Zrovna žádné auto. Přecházím. Najednou se to stane. Zpoza křoví se vynoří muž snědé pleti a v modrých montérkách. Chci zabočit a vyhnout se mu, ale vtom se změní i jeho směr. Zrychlí.

 

Míří ke mně. Celé mé tělo zachvátí panika.

 

Je připravený ‚‚k akci‘‘.

 

Zlomek sekundy, kdy se mé oči střetávají s jeho odhaleným nádobíčkem zapůsobí jako výstřel. Reflexivně se rozběhnu. Srdce mi buší, nohy se podlamují. Periferně zahlédnu ještě jeden jeho prudký pohyb, ale to už chvátám, co mi končetiny dovolují. Musím utéct. Špatně došlápnu. Zatočí se mi hlava. Noha mi vyskakuje z boty. Nezastavuju. S botou jen na špičce utíkám dál. Zvedá se mi žaludek. Do očí se derou slzy.


U autobusové zastávky zpomalím a ohlédnu se. Lidé na mě zírají jako na blázna, ale toho bastarda za sebou nevidím. Omdlím? Dostanu záchvat? Ať se stane cokoliv, nechť k tomu dojde v obchodě. Vbíhám do prodejny. Zmatená. Několikrát se rozhlížím. Nevím, co mám dělat. Dochází mi, že se budu muset vrátit. Za pět minut mi z druhé strany toho místa odjíždí spoj. Chci odejít. Ne, musím nakoupit. Co jsem to chtěla koupit? Džus. Ten máme rádi. Beru džus. Platím a vycházím ven. Přede mnou odchází o několik let mladší dívka. Mám ji varovat? Co jí mám říct? Je pryč.

 

Přecházím na druhou stranu. Míjím lidi. Za každého z nich děkuji, ale zároveň se jich bojím. Rozostřeným zrakem nedokáži určit, jestli je někdo z nich onen muž. Znovu a znovu propadám úzkosti. Mírně se zklidním až na plné zastávce, avšak nepřestávám se rozhlížet. Jsem přesvědčená, že tam někde je. Možná nastoupí do stejného vozu. Možná mě bude sledovat. A co budu dělat pak? Ze zastávky půjdu sama.

 

PŘEČTI SI TAKÉ:

Znásilnění – jak se mu bránit?
Sluchátka v uších tě mohou i zabít!
Vše o znásilnění v Česku! Hrozí i tobě?

 

Autobus přijíždí. Vměšuji se do hloučku lidí a sedám si dopředu. Blízko řidiče. Vyjíždíme. Donutím se zhluboka dýchat. Začne mě napadat, proč jsem nic neřekla těm lidem. Proč jsem nevolala policii? Co když si počká na jinou? Možná to byl jen exhibicionista... Vystupuju a div neběžím. Stoupá mi adrenalin. Dohoním pár před sebou, cítím se o trochu bezpečněji. Zklidním se až doma.

 

Ač noc není příjemná.

 

Ráno si říkám, že jsem v pohodě. V průběhu dne se se zážitkem několikrát podělím. Když jej vyprávím večer cestou od Republiky, už se mi to zdá jako příběh někoho jiného. Dokud neprojde kolem chlápek příliš blízko. Dokud mi u domu nejdou dveře otevřít na první pokus. Dokud se nerozhodnu nevynést koš, protože je venku už tma.

 

V konceptech mám za poslední měsíc osm článků. Byly příliš osobní. Tento je stejný. Vysypávací. Očistný. Emocí zbavující. Ale tentokrát jej zveřejním. Sexuální útoky považuji za to nejhorší, co by mě mohlo potkat. Tímto způsobem si silnější strana pouze primitivně a zavrženíhodně dokazuje svou sílu. Jako zvířata. Jako by lidé byly jen dalším druhem jednajícím pudově, bez respektu, bez rozumu. Znechucuje mě každý, kdo považuje ženu za něco méněcenného, kdo s ní jedná jako s věcí.

 

Ať už se tedy v mém případě jednalo o exhibicionismus, nebo o odvrácený pokus o znásilnění, chci apelovat na každou ženu či dívku. Může se ti to stát taky. Kdykoliv, kdekoliv. Ačkoliv jsem toto riziko nepodceňovala, nepřipouštěla jsem si, že bych se reálně někdy ocitla v nebezpečí.

 

A nyní jsem před úchylným šmejdem utíkala podruhé za 5 měsíců.

 

Doufám, že naposledy. Měla jsem zatracené štěstí, přesto jsem venku nervózní.Jenže já se z toho brzy oklepu. Skoro zapomenu. Jak se musí cítit skutečná oběť? Jak si někdo může dovolit jiné lidské bytosti podobným způsobem zničit život? Kde se v člověku vezme tolik zla?



0 hlasů
Vaše hodnocení
 

Všechny blogerky a blogeři

  •