Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

I jedna malá milá myšlenka vás může změnit. Během pár dní. A připomenout vám, co vše pro oči nevidíme. Tedy spíš... CO PRO FOTKU NEVIDÍME.

Život pro fotku

1
zdroj: Thinkstockphotos 1
aktualizováno 14.01.2017, 00:00 | 14.01.2017, 00:00 | Adéla Jursíková/Krasna.cz

I jedna malá milá myšlenka vás může změnit. Během pár dní. A připomenout vám, co vše pro oči nevidíme. Tedy spíš... CO PRO FOTKU NEVIDÍME.

Navzdory veškerému zdání, minulosti a zálibám se stále víc a víc považuji za offline člověka. Za člověka, pro něhož se virtuální svět stává spíše prostředkem než zálibou. Proto počítač zapínám jen v práci a o víkendech, každý týden mažu přibližně deset uživatelů ze sledování na Instagramu a dopisování po chatu mě často vyloženě otravuje. Samozřejmě díky svému sklonu stěhovat se vždy co nejdál a co nejvíc do neznáma si však nemohu stěžovat, že je to často jediná možnost, jak udržovat spojení se všemi přáteli. Ale odpoledni u kávy, procházce sněhem nebo večernímu dýchánku nad čajem v kuchyni se jednoduše nic nevyrovná. Osobní kontakt je něco, co ztrácíme. A čím víc získává tento trend na síle, tím více se snažím jít proti němu.

Tím se však opět dostávám někam trochu jinam. Dnes to bude o jiném vrtochu doby, generace. Vše to začalo 1. ledna, když jsem se svým spolubydlícím seděla v restauraci, kam jsme spontánně vyrazili na novoroční oběd. Seděli jsme, klábosili o všem možném i nemožném a upřímně mohu říct, že jsem si to vážně vychutnávala. Nechtěla jsem, aby mi tento den splynul s ostatními. Nechtěla jsem, aby mi už žádný den splynul. Rozhodla jsem se začít každý den činit jedinečným, hledat v něm neopakovatelnou krásu a vždy včas zachytit to "něco", co onen konkrétní den činí úžasným. Do jisté míry jsem se rozhodla zastavit čas. A tak vznikla má osobní každodenní tradice zvaná 365 krásných dní.

V čem to spočívá? Každý den si vedu seznam věcí, které mi udělaly radost a snažím se vybrané okamžiky zachytit čočkou fotoaparátu. Poznámky si poctivě zaznamenávám do zápisníku, fotky vkládám s hashtagem na svůj Instagram. A vážně mi to pomáhá orientovat se v čase, vzpomínkách a trochu si dokonce ujasňovat emoce. Zároveň jsem díky tomu pozornější ke všem detailům kolem a skutečně zjišťuji, že i sebevětší den Blbec může být krásným. Trvalo však pouhé tři dny, než jsem si uvědomila jedno velké ALE...

PŘEČTI SI TAKÉ:

10 profesionálních rad, jak na dokonalé selfie

Děláte si rádi selfie? Neuvěříte, co to o vás vypovídá!

Selfie, ze kterého dostaneš závrať: Týpek se fotí mezi nebem a zemí

Každý den se dá zažít spousta maličkostí, díky nimž se člověk usměje a cítí lépe. Třeba když vám za den po dvou měsících naprostého pracovního úpadku konečně projde zase 400 produktů. Nebo když Praha konečně zapadne sněhem. Nebo když vypijete první šálek filtru s chutí a bez mléka. Nebo když se po třech dnech konečně nekroutíte v bolestech a sníte 10 piškotů, aniž byste se s nimi následně opět setkali tváří v tvář.

Ale potom jsou tu ty zvláštní věci. Opět mohou být maličkostmi, ale jsou natolik cenné, že jsou jednoduše nepolapitelné. Ne proto, že byste si je nemohli zvěčnit například fotografií pomyslného totemu, ale jednoduše necítíte potřebu je uchovávat v jakékoliv opakovatelné a uchovatelné podobě. Chcete si je jen pamatovat a nechat vzpomínky společně s emocemi stále dokola prostupovat vaším tělem, rozbušit vám srdce, rozehrát tajemný úsměv na rtech, rozehřát vás a vyvolat husí kůži zároveň.

Jsou to okamžiky, které jsou tak hodnotné, že se o ně s nikým dělit nechcete. Jsou vaše. Jen vaše. Nepotřebují lajky a uznání světa, protože pro vás tyto malé střípky znamenají právě celý svět.

A právě díky oné snaze uchopit neuchopitelné jsem zjistila, kolik tak cenných okamžiků zažívám. Za pouhý týden je toho tolik, oč se nechci dělit a o čemž se i před přáteli zmíním jen okrajově. Do onoho zápisníku se o tom zmíním krátkou poznámkou, ale především se snažím si zapamatovat právě ten pocit, který mne ovládl, když onen okamžik nastal.

V době, kdy se mladí lidé honí za úspěchem a uznáním v podobě majetku, lajků a následovatelů, tento druh prozření a uvědomění vnímám jako malé vítězství. Bylo by krásné, kdybychom se všichni znovu naučili nežít pro fotku, ale pro okamžiky. Pro každé zasněžené ráno, pro každé pohlazení, pro bláznivý tanec na chodbě, když čekáte, než vám dopere pračka.

Žijme pro život a prožitky, protože majetek z nikoho z nás lepšího člověka neučiní.



5 hlasů
Vaše hodnocení
 

Všechny blogerky a blogeři

  •