Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »

Začátkem září jsem začala chodit do dramaťáku. Byl to takový výběr naslepo, protože jsem absolutně nevěděla, co od toho čekat. Ale to mě právě přitahovalo. Chtěla jsem zkusit něco nového, něco, co by mi mohlo jít, něco, u čeho vydržím.

Divadlo mi dalo zkušenosti k nezaplacení!

aktualizováno 27.05.2012, 00:00 | 27.05.2012, 00:00 | Krásná.cz / čtenářka

Začátkem září jsem začala chodit do dramaťáku. Byl to takový výběr naslepo, protože jsem absolutně nevěděla, co od toho čekat. Ale to mě právě přitahovalo. Chtěla jsem zkusit něco nového, něco, co by mi mohlo jít, něco, u čeho vydržím.

 
Blog
(Foto: Krásná.cz / čtenářka)
Kateřina Černá

www.kaciicernoch.blog.cz


Je mi jedno, že toto čtete, vážení (ti, co se mnou do dramaťáku chodili, či sdíleli mé divadelní zážitky). Chci vše uvést na pravou míru, se vším všudy.


A tak tu byla první zkouška. Organizační tanečky, nejistota a nakonec aplaus. Byla jsem nadšená. Co víc si přát než bandu sympatických lidí a dobrých her? Nebyly to žádné trapné dětské hry, a když už byly, tak šlo o jejich stoprocentní vylepšení. Moc mě bavily, ač mi to ze začátku moc nešlo. Hrály jsme třeba postřehovky, u kterých jsem spala, a učily se hrát.

Chodím si do kroužku odpočinout, oddechnout a po škole dělat něco, co mě baví. Do kroužku se chci ráda vracet, dobrovolně. Chci tam něco dělat, a přesto relaxovat. Tyto hry mi přišly jako dobrý relax.

Jenže první pochybnost přišla už asi při druhé zkoušce. Do kroužku jdu vypnout. Tak jsem vypla, jenže jsme hráli postřehovku a já... zaspala. Nebo jsme něco dělali v kruhu. Každý z kruhu měl něco předvést a ostatní ten pohyb zvětšit. Byla jsem první na řadě, tak jsem něco předvedla a ostaní to "zvětšili". V pohodě. Bylo to za mnou, a tak jsem zase vypla. Po směru hodinových ručiček se vystřídali všichni, jenže pak naše vedoucí (nevím, jak jinak to nazvat) řekla, že si objedeme ještě jedno kolečko s jinými pohyby. Jenže já když prostě vypnu, tak vypnu. Neslyšela jsem ji, jenom jsem tam tupě stála a zírala. Později mi to došlo (jaký to zázrak).

Úraz znamenal první velkou překážku

Pak už se "nic jakože převratného" (ano, koukala jsem se na parodie a na samotnou Natalii - bez komentáře) nestalo, až do prosince. Bylo po zkoušce a všichni jsme šli po kluzké dřevěné divadelní podlaze ven. Jenže já hodila tlamu. Uklouzla jsem tak rychle, že jsem nestihla nastavit ruce a tadá, nemocnice, výpadky paměti, otřes mozku. Příšerné. Na chvíli jsem měla takový výpadek, že jsem nevěděla vůbec nic. Nepředstaví si to nikdo, kdo to nezažil. Prostě nic. V tu chvíli jsem něměla tělo, duši, nic. Nevěděla jsem vůbec nic. A než jsem si to pořádně uvědomila, zas mi téměř vše naskočilo. Doteď přemýšlím, co by bylo, kdyby ne.

Pak jsem byla nekončně dlouho doma nebo v nemocnici a máme tu druhé pololetí a další zkoušky. Začala jsem se více zajímat o lidi, kteří tam chodí. Hlavně holky. Kolem 10/12/15 (nemyslím věk, ale počet). Sem tam jsem s někým slovo prohodila, ale na víc stejně nebyl čas. Šlo to, ale byla jsem naštvaná na ten otřes mozku. Chyběla jsem kvůli tomu hrozně dlouho ve škole a výrazně se to projevilo.

Ani nevím jak, ale na jedné zkoušce jsem se sama sebe zeptala, co tam vlastně dělám?! Hraju hry (čím dál méně), bezúspěšně se snažím pomáhat s vymýšlením představení. Ale zatím mě to bavilo, navzdory tomu, jak jsem byla v některých situacích nepoužitelná.

Vymýšleli jsme představení, na soustředění jsme značně pokročili. Pak zase nějaký ten pátek nemoc, přijdu jako každé pondělí na zkoušku a tam lidé, které neznám. Nejenže mi přišlo, že jsou úplně jiní, ale také celá podstata kroužku se dočista změnila. Žádné hry a cvičení. Role byly rozdělené a zkoušky představení v plném proudu.
 

Chceš se i ty podílet na tvorbě magazínu krásná.cz?

Napiš nám článek na jakékoliv téma a pokud bude dobrý, vydáme ho. Text dlouhý zhruba jednu normostranu zašli společně s tvým jménem, fotografií a adresou tvého blogu na email redakce@krasna.cz. Jako předmět napiš Článek.


Dost mě to zarazilo, ale říkala jsem si OK, tak takhle to chodí. Měla jsem pochopitelně vedlejší roli, hlavní měly zkušenější holky. Jenže pak jsem byla zase nemocná. Jak jsem znovu přišla, celé přípravy na představení bylo už v opravdu pokročilé fázi, zkoušelo se a některé mé role zmizely, nebo je nahradil někdo jiný. Postupně jsem přišla o všechny, o jednu i vlastní vinou.

Škola měla přednost


Měli jsme mít premiéru, jenže jsme nestíhali. Byla svolána mimořádná celodenní zkouška a pak ještě jedna. Jenže na gymnáziu našeho kalibru je chybět hotové peklo, byť jen jediný den. Tohle jsem si nemohla dovolit, škola zůstala v popředí. Tak jsem seděla v lavici, místo pilného zkoušení. Ale stejně jsem prakticky neměla roli, tak co, říkala jsem si.

Od té doby jsem se tam neukázala a už ani neukážu. Cítím se tam špatně, divadlo je fajn, ale obírá mě o čas. V pondělí do večera bych se měla učit, ne hrát. Já vím, člověk si najde čas na to, co ho baví, jako já s blogem. Jenže toto už mě něbavilo. Unavovalo mě dívat se, sem tam se ztrapnit a stydět se za vlastní neschopnost něco vymyslet, přispět dílem do vínku. Veškerou svou energii soustředím na školu, kdekoli jinde vypínám. V dramaťáku jsem nemohla.

Chodím nyní do jediného kroužku, kde si v dívčím klidu a míru vyrábíme šperky, vaříme a vůbec děláme hrozně pěkné, kreativní věci. Možná to zní tak usedle, ale je to mnohem lepší. Tam je totiž opravdu relax, člověk může jíst a pít, chodit na záchod (ne že bych tam nemohla), bavit se a ještě si vždy něco odnést a pokaždé poznat někoho jiného a prohlubovat vztahy. To jsem na zkouškách nemohla. Nejsou tam lidé, se kterými bych si rozuměla a ztratilo to své kouzlo nejen díky trapným hláškám některých kluků.

Po této zkušenosti si mnohem více vážím svého jediného kroužku, u kterého jsem během let vydržela.

Divadlo je obrovská zkušenost, změní vás to. Nejsem výjimkou. Rozvinulo mě to natolik, že se nestydím tančit, ač to neumím, nestydím se improvizovat, předvádět. Posunulo to mé zábrany. Nestydím se tolik fyzicky projevit a s trapností si nedělám starosti. Všímám si úplně jiných věcí, dokážu posoudit herecký výkon, a když jdeme se třídou do divadla, je to zážitek. Mnohem více to oceňuji a smekám, protože vím, jak je to těžké. Hodně jsem se naučila. Mám nové zkušenosti v oblasti mezilidských vztahů, lidí obecně a hlavně s herectvím a divadlem. Vím, za tak krátky čas se toho člověk moc nepřiučí, ale ty nejzákladnější základy divadla a samotného herectví tu jsou.

Neboj se zkoušet nové věci, i když to nemusí dopadnout tisíckrát dobře. Zkušenosti jsou k nezaplacení, hlavně jejich praktikování v životě.
 



8 hlasů
Vaše hodnocení