Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

Kluci jsou dnes pod palbou otázek, které se začátkem školního roku bohužel dost souvisí: Zažili jste někdy šikanu na vlastní kůži? Co byste doporučili těm, kterých se týká – ať už jsou obětí, nebo jen chtějí pomoci někomu blízkému, koho se týká. J...

KLUČIČÍ ZPOVĚĎ: Jak se dá doopravdy zabránít šikaně?

Šikana
zdroj: Thinkstockphotos Šikana
aktualizováno 08.09.2017, 14:38 | 08.09.2017, 14:38 | Krásná.cz

Kluci jsou dnes pod palbou otázek, které se začátkem školního roku bohužel dost souvisí: Zažili jste někdy šikanu na vlastní kůži? Co byste doporučili těm, kterých se týká – ať už jsou obětí, nebo jen chtějí pomoci někomu blízkému, koho se týká. Jak se dá podle vás nejlépe zastavit šikana hned v zárodku?

Milan, 21 let: Já zažil chvilkovou šikanu na základce, bylo to tenkrát kvůli mé tehdejší hmotnosti (byl jsem prostě tlustej) a dva spolužáci, takoví dominantní v té třídě, si to vzali za pěkný cíl. Pochopitelně, že mi to bylo nepříjemné, nejhorší bylo, že na ty kluky opravdu tehdy takřka nic neplatilo. I když se je člověk snažil ignorovat, tak se nedali a pokračovali v tom třeba i na tělocviku (kde pochopitelně měli lepší výsledky). Měli tenkrát i jiné problémy s kázní, takže dostávali různé důtky a i dvojky z chování, ale moc to nezabralo. Jejich rodičům to bylo jedno, ve škole se málokdy někdo z nich ukázal, a když jo, tak si z toho hlavu nedělali, neřešili to. Musím ale říct, že mě to motivovalo k tomu, abych se nad sebou zamyslel a začal něco s mojí hmotností dělat, a i když se mi to nepodařilo hned, tak si naštěstí ti kluci časem našli jiný cíl zájmu, někde ve vedlejší třídě. Tady uznávám, že jsem se možná zachoval jako srab, sice jsem o tom věděl, ale byl jsem rád, že nechali na pokoji mě, a nějak víc to neřešil.

 

Denis, 26 let: V některých případech může pomoct ignorace; většinou ten, který má potřebu někoho šikanovat, když zjistí, že si z toho ten druhý nic nedělá, tak to pro něj nemá ten požadovaný efekt a zřejmě s tím brzo skončí.

 

Olda, 22 let: Já teda šikanu naštěstí nezažil, ale myslím, že je tady důležitá všímavost okolí. Je smutné, že když se něco děje, tak i když to vidí spousta lidí, tak nikdo nic nepodnikne. Spousta věcí jde řešit i anonymním nahlášením...

 

 

Vlasta, 19 let: Podle mě jde o to, hned na začátku dát najevo, že si to nenechám líbit a nějakým způsobem jednat. Agresoři žijí v tom, že se oběť stydí a nikomu se nesvěří. Když už se někdo nechce svěřovat někomu blízkému, když se stydí, tak je možnost i anonymně zavolat na různý linky důvěry, kde často dokážou asi i lépe poradit a přesně taky ví, jak komunikovat a pomoct.


PŘEČTI SI TAKÉ:

KLUČIČÍ ZPOVĚĎ: Chodili bychom se spolužačkou?
KLUČIČÍ ZPOVĚĎ: Nejhorší holčičí vlastnosti, které kluky děsí
KLUČIČÍ ZPOVĚĎ: Těšíme se na spolužačky?

 

Honza, 18 let: Naštěstí jsem šikanu na vlastní kůži nezažil, ale "stačila" mi zatím bohatě zkušenost jednoho mého kamaráda, o kterou se tady podělím. On má už prakticky od narození jistý druh postižení, takže to má už tak těžší než ostatní. Trochu paradoxně na základce byl přijat mezi ostatníma spolužákama celkem dobře, i když tam je člověk ve věku, kdy si nemusí některý věci uvědomovat a nechápe je, tak v jeho třídě to bylo celkem fajn a byli k němu ohleduplní a taktní, rádi pomohli. I když fakt je, že občas si ho někdo něčím dobíral, ale málo. Asi nejhorší zkušenost ze základky byla ta, že mu jeden spolužák na jedné stránce na internetu, kde měla profil celá třída a on tam měl práva správce, vypsal do profilu, že chodí jako vožralej, a má rád různý druhy alkoholu (to souviselo s tím, že on díky svému postižení hůře chodí, tudíž to může někomu připadat tak, jako by byl pod nějakým vlivem), no ale vzhledem k tomu, že třída věděla, jak na tom je, tak to nebyla moc povedená sranda. Naštěstí se to pak z toho profilu smazalo a jinak velké problémy nebyly. Na střední to měl paradoxně mnohem horší. Snad to bylo dané tím, že do ročníku se dostalo hodně lidí, kteří neměli o daný obor moc zájem, spíš jim šlo jen to nějak prolézt a celkově byli hodně líní něco dělat. V té třídě byli prakticky všichni stejného ražení, takže mezi sebou si rozuměli. To asi způsobilo, že hodně věcí tam bylo chápáno jinak, než jak by zdravý rozum velel. I když na úvodním adaptačním kurzu všichni dostali podrobný výklad o tom, jak na tom spolužák je, co by se od nich očekávalo, a tyto "přednášky" se opakovaly v pravidelných intervalech, moc to nepomohlo. Spočívalo to jednak v tom, že třída spolužáka ani ráno nebo během dne příliš nezdravila, prostě nechtěla moc udržovat kontakt. Ještě horší to bylo s různými "výhodami" - aby měl spolužák alespoň srovnatelné podmínky s ostatními a nebyl příliš limitován svým postižením, měl nárok na nějaké omezení a úlevy. Takže namísto toho, aby se to bralo tak, že by měl být člověk rád, že je zdravý a může dělat různý věci bez omezení, jim to přišlo zatěžko, a naopak si velmi hleděli toho, jaké výhody spolužák má. Hrozně mu třeba záviděli to, že nemusí chodit na tělocvik, tudíž jednak nemusí ráno brzo vstávat (když vyšel tělocvik na nulté hodiny), a také tam cvičit. Měli tedy vyučujícího, který tělocvik moc neřešil, takže opravdu když nebyl moc zájem, tak cvičit nemuseli a seděli tam na lavičkách ( když už někdy museli cvičit, tak se holky vymlouvaly na "své dny", jenže vyučující měl pak "obavu", že je mají nějak moc často:-D), no ale být tam museli. Učitel to pak ale zohlednil ve výsledné známce z TV, což se taky moc nelíbilo. Spolužák měl "výhody" i v jiných předmětech, třeba měl více času na vypracování nějakých testů, což taky třídě nešlo moc pod prsty. Aby ze sebe dělali ještě větší hlupáky, tak když odevzdávali práci, upozorňovali taky na to, že by měl odevzdat i spolužák, přestože věděli, že čas navíc mít může. Bez ohledu na to, si pak po zbytek hodiny našli jiný program, bavili se, čímž taky spolužák neměl moc klid na práci. Tak se to vyřešilo u některých testů tak, že je mohl psát zvlášť v jiné učebně, pod dohledem jiného vyučujícího. Třída samozřejmě měla starosti o to, zda tam spolužák něco neopíše a není to zmanipulované, zvlášť když dostal z písemky dobrou známku, tak na to velmi upozorňovali. To, že sami opisovali z mobilů taky, ale bylo v pořádku. Samozřejmě tam byly i další naschvály a další nepříjemnosti, s cílem spolužákovi pobyt ve škole znepříjemnit, takže na nějaký ohled a pomoc od nich se mohlo zapomenout (jelikož se přecházelo na hodiny mezi učebnami, muselo se o přestávce u té učebny počkat, než přijde vyučující a odemkne ji. U toho se muselo stát, což by zdravému člověku nemělo dělat problém. Paradoxní bylo, že se třída velmi snažila o to, aby na chodbách přibyly lavičky, a mohlo se sedět. Když lavičky byly, tak je samozřejmě hojně sami využívali, ale nikoho nenapadlo, že jediný, kdo by na to měl právoplatně nárok a měl by se prioritně starat o zabezpečení laviček, by měl být právě spolužák, který měl problém s chůzí a že by ho třeba mohli pustit sednout na stejnou lavičku mezi sebe a sami postát - také velmi těžce nesli, když mohl využívat v případě potřeby výtah a nemusel šlapat schody - to jim taky přišlo hodně zatěžko a když vyšli do třetího patra, tak vypadali, jako když melou z posledního - já si jen říkám, co budou dělat v 70? - celkově to budilo pak dojem, že oni jsou na tom ještě mnohem hůře, než spolužák, no ale světe div se - žádné potvrzení na nějaké úlevy si nebyl nikdo z nich za celé 4 roky schopen sehnat), hleděli si hlavně svých zájmů a to i v případě poskytnutí poznámek, když byl spolužák třeba nemocen. Přímo hnusné pak bylo i to, když spolužák skoro propadal z jednoho předmětu. Doučování pochopitelně nikdo nenabídl a nechtěl s ním mít nic společného. Naopak se dvě spolužačky prý šeptem radovaly, že jestli propadne, již ve třídě nebude a naopak mu propadnutí přály (nakonec se k jejich smůle nekonalo, což se pochopitelně setkalo s nelibostí, s komentářem, že to bylo taky asi nějak zmanipulované, když ostatní propadnout můžou - nechtěly si přiznat, že se spolužák na ten předmět opravdu připravil, kdežto ony se na něj vykašlaly). Tak to bylo celé čtyři roky, až do maturity, kde také byly různé naschvály. Smutné na tom je, že se tak chovali lidi ve věku 16 - 20 let, teda prakticky dospělí, kteří o dané situaci navíc věděli, jak to je, a ještě k tomu to byla třída, kde byla naprostá převaha holek, a tuto šikanu měly na svědomí vlastně hlavně ony. Byla to škoda z toho důvodu, že spolužák šel na daný obor s určitým vědomím a referencí, že kluků je na tomto oboru velmi málo, a holky mají spíš tendenci si je opečovávat a hýčkat. No, asi jak kde, možná kdyby byl zdravý, tak asi jo, ale jinak ne, tohle ukazuje, že každej kolektiv je jinej. Přitom myslím, že spolu mohli vycházet všichni skvěle, i spolužák by byl ochoten ostatním v rámci svých možností pomoci, jenže holky byly tak vychytralé, že když potřeboval něco on, tak se k němu neznaly. Když potřebovaly něco ony, to by si poradit nechaly a braly to skoro jako samozřejmost. Když jim na to spolužák občas kývl a časem zjistil, jaké jsou, tak už jim také se vším nepomohl, což se stalo pochopitelně také předmětem nevole. Škoda je tu také ta, že spolužák tak za ty roky nezískal o holkách moc pěkné mínění a bude mu asi delší dobu trvat, než se bude chtít seznámit s nějakou přítelkyní a uznat, že jsou i holky, které si ho naopak budou vážit a že nejsou všechny takové, jaké měl možnost poznat. Tak to bylo místo toho, aby se do školy nějakým způsobem těšil, že tam na něj "čekají" pěkné spolužačky, kterých si může užívat celé dopoledne a někdy i odpoledne, tak se naopak těšil domů, kde byl rád, že žádnou holku/přítelkyni nemá.



0 hlasů
Vaše hodnocení