V českobudějovickém kulturním domě Beseda se konal jeden z posledních koncertů Lunetic Tour 2011. Já jsem měla možnost být u toho a ještě jsem pro tebe vyzpovídala člena kapely Aleše Lehkého.

Bylo něco málo po šesté odpoledne, když mě před Besedou přivítal Aleš. Už od začátku se choval velmi mile, přátelsky a připadal mi velmi sympatický. Dokonce mi nabídl tykání. Žádné hvězdné manýry, ale úplně normální člověk. S omluvou, že zbytek kapely dělá zvukovou zkoušku jsme usedli k jednomu ze stolů v sále a započali jsme příjemný pokec. Posuď sama.

Jak zatím pociťujete váš návrat?
Je to super, my si to užíváme. V týdnu chodí člověk do práce a o víkendu jede někam, kde je pár stovek až tisíc lidí, co si užívaj koncert. My do toho dáváme všechno a je určitě fajn, že ty písničky pořád fungují. Vydali jsme desku, to byl takový náš sen a navíc jsme ji dělali kompletně sami, takže jsme šéfovali sami sobě. Je to určitě hezký koníček. Někdo chodí o víkendu na ryby nebo si zahrát fotbal a my si jedem zahrát. Lidi z toho mají radost a my taky.

Jaké to je být každý víkend v jiném městě?
Určitě to je časově náročné. Člověk má rodinu nebo práci a teď to prostě musí nějak skloubit. Taky dát dohromady sedm chlapů, aby se každý z nich nějak uvolnil z práce a abychom se sešli na správném místě, ve správnou dobu... Někdy je to trošku fuška, ale stojí to za to. Je to zábava a díky těm cestám člověk zase taky o něco víc pozná Českou republiku. Často jsme unavení, ale ten koncert to zase všechno dobije.

Máte pořád ty samé věrné fanoušky, kteří s vámi stárnou, nebo se snažítě zaměřit i na dnešní teenagery?
Primárně tu hudbu prostě děláme a někoho vždycky chytí. Hlavně jsou tam ty fanynky, které nás tenkrát samy zažily a dneska jim je třeba 25, ale jsou tam i nové patnácileté slečny, kterým tenkrát mohlo být tak pět a poslouchaly nás třeba se ségrami nebo s rodiči. Ale jsou tam i úplně nové slečny a kluci, takže v pohodě. Lidi se na koncerty chodí podívat, jak vypadáme dneska, nebo jaké to je, když máme živou kapelu...

Když jsme mluvili o těch fanynkách... Házejí po vás ještě pořád spodní prádlo a nežárlí na vás jejich partneři?
(smích) Ale jo, tak občas něco přilétne. Už to nejsou desítky nebo stovky podprsenek jako tenkrát, ale holky se rády nechají vyhecovat a dvě, tři za ten koncert třeba i přilétnou. A myslím, že partneři nežárlí. Berou to většinou jako recesi a když už tam s tou holkou jdou, tak si to prostě užijou.

Máte nějaké antifanoušky? Jak se k ním stavíte? Řešíte je nějak?
Tak určitě máme. Když nám bylo osmnáct, tak to člověka bolelo a chtěl se prát nebo si to s nimi vyřešit. Dneska je nám to už jedno, děláme si svoje a lidi chodí. Nadávat je jednoduché, těžší je něco vytvořit.

Na počátku kariéry jste zpívali také anglicky. Jaký máte vztah k tomuto jazyku, kde jste se anglicky učili a jak vůbec vznikl název skupiny?
To už je spoustu let, v roce 1995 jsme prostě měli česko-anglický slovník a psali z něj texty (smích). Občas trošku nesmysly. A v něm jsme vlastně našli i název. Chtěli jsme něco ulítlýho a zalíbilo se nám slovíčko "lunatic“, což znamená blázen, pomatenec, náměsíčník... A my jsme z toho udělali Lunetic, aby to bylo české. Angličtinu jsme ve školách nezažili, já osobně třeba měl ruštinu, potom němčinu a angličtinu jenom minimálně. Chtěl jsem se ji učit nejvíc, ale bohužel ve škole jsem pro ni dostal nejméně prostoru. Ale je fakt, že angličtina je hodně zpěvná. Tam stačí zazpívat "go, go“ a je z toho hit. Řekneš u nás "jdi, jdi“ a zní to blbě (smích). Pořád jsem ale toho názoru, že naše síla je v češtině, když fanoušci rozumějí textům. Sámer Issa může být sebelepší zpěvák, ale prostě bez českých písniček nemá šanci. Myslím, že české kapely by měly zpívat česky, pokud chtějí prorazit v Čechách. Pokud chtějí jako Sunshine třeba do světa, tak je to fajn, že zpívají anglicky, ale pokud chtějí úspěch v Čechách, tak prostě česky.

PŘEČTI SI TAKÉ:
Koncert Rihanny v Praze: Jedná velká party. REPORTÁŽ
Trapas na koncertě: Demi Lovato si vyrvala celý pramen vlasů!

Měli jste už od mala sen být slavnými zpěváky, nebo vás lákalo něco úplně jiného?
Měli jsme takové ty dětské sny typu popeláři, kosmonauti...(smích) Pak nám bylo šestnáct, sedmnáct a chtěli jsme mít kapelu a tancovat, později k tomu i zpívat a rapovat. Nějak to bobtnalo, až z toho bylo to, co bylo. Primárně to ale nebyl cíl. Chtěli jsme spolu zpívat, tancovat a ono se to povedlo. Sláva nebyla to hlavní. V té době jsme se chtěli dostat někam nahoru, to určitě. Prvotní ale byl tanec a zpěv, pak až byla sláva.

Poslední dobou se roztrhl pytel s talentovými soutěžemi. Sledujete je? Myslíte, že vítězové mají šanci se prosadit, nebo mají jen svých pět minut slávy?
Spousta lidí na to nadává, ale ve finále na to všichni koukají. V neděli večer nic jiného nedávají a tebe zajímá, jak to dopadne. Je to dobrý seriál. Kdo by nebyl zvědavý, jak to bude pokračovat, že? Je to fajn věc, protože se najdou dobří talenti, ale stejně potom už je na nich, aby se protlačili. Vem si, že jsi tři měsíce v kuse každý týden v televizi. To je obrovská popularita, kterou televize prostě uměle nafoukne a udělá z tebe hvězdu. Nacpe tě do časopisů, do novin, zařídí představení... Ale až to skončí, tak musíš potom ty. Seriál skončí, začne nový a lidi jsou hrozně přelétaví. Jestli budeš dobrý, tak zapůsobíš i po skončení seriálu, ale to dokázal málokdo. Dokázala to Aneta Langerová, možná i ten Sámer Issa nějakým stylem... Ale málokdo. Je prostě vidět, že je to trošku umělý. Stejně ve finále musíš být dobrý a mít dobrou písničku, která zapůsobí na lidi i po skončení.

(Foto: Oficiální zdroj)

Na Facebooku máte hned několik stránek, které jsou plné vašich fanoušků. Dohromady čítají něco kolem deseti tisíc. Jak Facebook vnímáte?
My zažili dobu, kdy byly kazety. Ty si dneska nikdo nepamatuje a umírají pomalu už i CD. Mladí mají písničky v MP3 přehrávači nebo v mobilu a CD už se rozhodně neprodávají tolik jako dřív. Každopádně Facebook vnímáme jako dobrou věc. Tenkrát kontakt s fanoušky nebyl takhle jednoduchý. Viděli jsme se jen na koncertech nebo autogramiádách. Výhodou je, že v dnešní době chceš fanouškům něco říct a oni to hned ví. Je to dobrá komunikační cesta jak říct fanouškům, kde budeme, jaké máme plány... Náš oficiální Facebook je Lunetic official. Tam jsme my, ten podporujeme, ale je také zatím nejmladším, takže se na něm dělá. Myslím, že kdyby to bylo tenkrát, tak bychom možná prodali i milion desek. Tenkrát ta možnost ale nebyla.

Ve vašem novém klipu k singlu Na vlnách je mnoho záběrů na nejrůznější dívky a ženy. Kde byl klip natočen a jak jste jednotlivé, předpokládám fanynky, vybírali?
Klip byl natočen na křtu alba v pražském SaSaZu. Fanynky jsme nevybírali my, to vybral režisér klipu. Chtěli jsme, aby zachytil atmosféru toho koncertu, protože si myslím, že ta atmosféra je jedinečná. Málokterá kapela má takovýhle divoký a dobrý fanoušky. Zachytit tu atmosféru se myslím povedlo. Řekli jsme mu, aby udělal takové živé fotky. Aby řekl: "Pojďte, vyfotíme se,“ a v tom momentu lidi natočil.

Stalo se vám někdy, že vám vypadl text? Jak jste to řešili?
No, jéje. Výhodou je, že máme takový fandy, kteří znají naše texty hodně dobře. Takže můžeš udělat takový to "zpívejte vy“ (smích). Když ti to vypadne, tak to prostě rychle přehodíš na fanoušky. Ale občas se to stane, textů máme hodně. A hlavně teď při comebacku, když jsme se vrátili po šesti letech. Naučit se celý repertoár znovu je docela těžké, nestíhali jsme to a ze začátku to trochu vypadávalo. Teď už jsme zajetí, už se to nestává.

Většina z vás má děti. Povedete je v průběhu dětství k hudbě, nebo jim necháte svobodnou volbu?
Můj synek se hrozně kroutí u písníček. Slyší rytmus a už tancuje, takže to je dobré znamení. Ale nechám ho dělat, co bude chtít. Každá zkušenost je dobrá, takže jestli bude hrát na nástroj, jestli bude sportovat, jestli bude zpívat, jestli bude ekonom... (smích)

Kdybyste se znovu rozpadli, kvůli čemu by to bylo?
Asi kvůli únavě materiálu nebo že bychom to nestíhali. Člověk má své životy, svoji práci, svoji rodinu. Tak možná proto. Nebo kdybychom si řekli, že už to nemá smysl, a lidi by nechodili.

Představ si, že jde vrátit čas. Udělal by jsi něco jinak?
Šlo by toho udělat spoustu jinak. Ale asi je dobrý, že to nejde. Protože život je takový, jaký je. Člověk dělá chyby a některé se ve finále ukážou jako dobré. I když... Pár věcí bych možná udělal jinak, třeba se školou. To je zvláštní. Člověk pořád říká: "To sem měl udělat jinak," ale pak kdyby dostal tu šanci, tak by to možná ani nevrátil. Asi bych se určitě víc učil, dnes by ze mě byl ekonom a možná bych víc poslouchal mámu a tátu. Ale myslím, že důležitější je být dobrým člověkem. Samozřejmě, studium, papíry, škola... To všechno je důležité. Ve finále ale stejně musíš ukázat, co umíš. Je spoustu studovaných lidí, co práci nemají, protože makat nechtějí, nebo nejsou průbojní. A je spoustu lidí, co tu školu nemají, ale pracujou, protože jsou šikovní, chtějí a bojují. Takže být dobrým člověkem, být milý, slušný, vážit si lidí, nepodvádět kamarády, fungovat, být fér pro život a bojovat.