Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

V životě každého člověka přichází spousta otázek. A často to nejsou otázky, které si pokládáme my, ale otázky, na které chtějí znát odpověď naši blízcí.

A kdy si pořídíte další?

1
zdroj: Thinkstockphotos 1
aktualizováno 20.01.2017, 00:00 | 20.01.2017, 00:00 | Krásná.cz/Lucie Rothanzlová

V životě každého člověka přichází spousta otázek. A často to nejsou otázky, které si pokládáme my, ale otázky, na které chtějí znát odpověď naši blízcí.

V dětství jsou to otázky typu: "A co jsi dostala pod stromeček?" "Kolik už ti vlastně je?" "Do které chodíš třídy?" a pomalu s příbývajícími lety se tázající dostávají k "A už máš kluka?" "Co studuješ za školu?" až k oblíbené: "A kdy bude svatba?". Jenže tím to nekončí, jakmile už žena má věk vhodný k otázce: "... a co dítě? Plánujete?", spouští se další lavina otázek na tohle téma.

Člověk by si myslel, že když si teda to dítě pořídí, tak že otázky na tohle téma ustanou nebo se alespoň změní v něco méně osobnějšího, ale je to naopak. Hned, jakmile jsem porodila, se na nás valily (a stále valí) otázky typu: "A kdy plánujete další?" "A chcete holčičku nebo kluka?" "Není blbý, aby byl Oliver jedináček, bude mu přece smutno ne?" Občas je ale z toho smutno mně, ale spíš to spolehlivě naštve. Zezačátku mi to přišlo vtipný, ale fakt je ten, že mám v okolí hrozně moc zvědavých lidí (často se ptají hlavně ti, které by to vůůůbec nemělo zajímat, co je komu cizího do toho, že chce někdo jen jedno nebo dvě děti?) a čím častěji to přichází, tím víc nepříjemně odpovídám. Třeba u babiček a prababiček to člověk možná i pochopí, jsou zvědavé a vnoučata chtějí. Navíc dřív bylo normální mít dvě, tři, čtyři děti a nikdo se nad tím nepozastavoval. Ale řeknu vám, leze to spolehlivě na nervy.

A zajistíte, že to bude holčička?

Nejklasičtější případ: "Tak ještě by to chtělo tu holčičku, že jo?" Jo, byla bych ráda, že máme holku, ale zaručíte mi, že to holka bude? Narodí se druhej kluk a zas přijde ta otázka. A já fakt nechci osm dětí jen kvůli tomu, že chci mermomocí dceru.

Tahle otázka patří k naprostým klasikám a naučila jsem se odpovídat všem stylem: A zajistíte mi, že to bude holka? (Další level je odpověď cizích lidí typu: "To musí zajistit tatínek ne?" + přiblbé hihňaní. WTF, nechci se s cizíma bavit o našem sexuálním životě!)

Jedináčci jsou chudáci!

Nevím, kde se v lidech vzala ta představa, že jedináčci jsou sobecký, rozmazlený děti, chudáci bez sourozence, který si nemají a ani neumí s někým hrát. Občas když to tak poslouchám, působí to tak. Já sama jsem jedináček - sourozenci se narodili až když jsem byla náctiletá, tudíž jsem vyrůstala sama, hrála jsem si sama nebo s jinýma dětma a upřímně - nedokážu si představit, že bych se musela s někým dělit o pokoj, o maminčinu lásku apod. Nepřijdu si rozmazlená, myslím že mě rodiče vychovali dobře a často vidím děti, které sourozence mají a nejradši byste jim hned od prvního pohledu jednu vrazili, protože jsou přesně tím, co se traduje o jedináčcích. Tohle podle mě není o tom, jestli někdo má sourozence, ale o výchově. Když rodiče budou rozmazlovat a nebudou důslední, vychovají tímhle stylem nejen jedno, ale i dvě děti.

Navíc nehodlám se rozhodovat, zda mít jedno nebo dvě děti kvůli tomu, aby si moje první dítě mělo s kým hrát. Od toho jsou snad kamarádi ne?

Budou to nejlepší kamarádi!

V souvislosti s předchozím odstavcem ještě musím dodat to, že hrozně často poslouchám, jak je super mít sourozence, protože si dítě bude mít s kým hrát, bude mít nejlepší kamaráda, budou parťáci, bude to super! Na tohle mám hned několik scénářů. Třeba moje maminka má tři sestry a je skvělý vidět, jaký mají mezi sebou vztah. Podporují se, mají se rády, scházejí se a jsme prostě velká rodina, kde se na sebe můžem spolehnout. Vždycky jsme taková rodina byla. A znám rodiny, kde jsou sourozenci, kteří si i v dospělosti ubližují, nesnesou se, nemají se rádi, nestýkají se a ani jako děti mezi sebou neměli dobré vztahy.

PŘEČTI SI TAKÉ:

VAŠE PŘÍBĚHY: Už v šestnácti vím, že nikdy nebudu mít děti

Děti 21. století jsou rozmazlené a mluví sprostě

Jsou dnešní děti tak zkažené?

Nebudeme mít další dítě kvůli Oliverovi, abychom mu zajistili nejlepšího kamaráda, který třeba ani nejlepším kamarádem nebude. Navíc se často liší vztahy mezi kluk+kluk, holka + holka, holka+kluk. Často i když je odstup mezi dětmi 2 - 3 roky (což je prý ideální) nebo větší, se ze sourozence nestává parťák, ale otrava. Ten starší musí být rozumný, zodpovědný, musí hlídat, musí se starat a kdo se chce pořád starat o mladšího sourozence, když si s ním ani kvůli věkovému rozdílu nemůže ani pořádně hrát, nerozumí si nebo na něj bonzuje? Jasně, tohle ženu do extrému, ale nikdo vám nezaručí, že když budete mít velkou rodinu, sourozenci se budou milovat. Nevidím důvod, proč si kvůli tomu pořizovat další dítě.

Pohoda, finance, sobeckost

A teď zacílím už konkrétně na nás. Jsme poměrně mladá rodina, mně je 25, manžel 21, Oliver rok. Jsme šťastní, spokojeně bydlíme, máme práci, jsme zdraví a všechno zvládáme. Líbí se mi to. Mít druhé dítě mi přijde v lecčems omezující. A teď je jasný, že si hodně z vás zaťuká na čelo a řekne si, že jsem blbá kráva, ale napíšu to fakt tak, jak si myslím.

Já mám ráda vlastní klid, ráda spím, mám vlastní koníčky, ráda si čtu, ráda jím, ráda chodím do kina, ráda jdu občas s kamarády do restaurace/hospody/baru, miluju svýho manžela nade vše. Nejsem úplně typ ženy, který by toužil po velké rodině. Nedokážu říct jestli a kdy budeme mít druhé dítě. Každopádně ho v nejblížší době (5 let) rozhodně neplánujeme. Za prvý si nedokážu představit být tak dlouho dobu na mateřské dovolené, nedokážu si představit organizaci času s více dětma - UPŘÍMNĚ OBDIVUJU matky s více dětma s malým věkovým rozdílem, já bych to asi nedala, a když to vidím v rodině, na ulicích, u známých - přijde mi, že když se narodí víc dětí, koníčky, záliby a i manželský život rodičů (co si budem povídat, v těch standardních případech hlavně u matek) jde prostě stranou. A já se toho dobrovolně vzdávat nechci. Chápu, že to někdo udělá a líbí se mi, když má někdo velkou rodinu, víc dětí a neříkám, že někdo v podobném scénáři nemůže být šťastný, ale přijde mi, že já jsem do téhle fáze buď ještě nedospěla nebo zkrátka taková nejsem. Jasně, že když budem mít další dítě, tak to prostě přijde a budeme ho milovat stejně a litovat toho nebudeme, ale zatím to prostě vidím takhle.

Jeden odstrašující (pro mě) případ na konec: V ulici kousek od nás bydlí sousedka, kterou často potkáváme, dřív bydleli v bytě vedle. Má šest dětí, které mezi sebou mají skutečně malý věkový rozdíl a všechny ty děti jsou hrozně hlučné, rozjívené, ukřičené, taková ta klasika, když je spolu víc dětí, určitě si to dokážete představit. Minule jsem šla od kadeřnice, Olivera hlídal manžel a potkala jsem paní na ulici. Řekla mi: "A kde máte miminko?" Já: "Hlídá táta, už běžím domů" a ona mi odpověděla: "No, to se tak někdo má". Jenže mi to neřekla normálně, odpověděla mi děsně ublíženě, znechuceně a tvářila se, jak kdybych jí něco provedla. Jako LOL, já jí těch 6 dětí fakt neudělala. Ale na druhou stranu chápu, že je to velkej zápřah a že nejhorší to je když jsou děti malé, pak vyrostou a zas to bude lepší. To mi určitě potvrdí každá máma, která má více dětí.

P.S: Co jsem spolehlivě nenáviděla byla otázka hned po porodu: A kdy bude druhé dítě? Na tu jsem odpovídala, že NIKDY, protože prostě po porodu? Co dotyčný čeká za odpověď. A další level byl: Neboj, na to zapomeneš a hned si pořídíte druhý!




0 hlasů
Vaše hodnocení
 

Všechny blogerky a blogeři

  •