Někteří ji možná znáte. Petra byla v letech 2006 - 2009 vzorem mnoha anorektiček v Česku a je považována za jednu z prvních dívek, která u nás měla blog o vlastním hubnutí.

Prošla si sérií diet, úmorných cvičení, záchvaty přejídání se a následným hladověním, což vedlo k tomu, že se dostala na váhu 40 kilo a musela být hospitalizována v nemocnici. Dnes, jak sama říká, se cítí vyléčená a žije normální život. Ale zdaleka ne každá anorektička má to štěstí. Petra byla tak hodná a poskytla mi zajímavý rozhovor o anorexii a životě s ní.

Jak vlastně začalo tvé hubnutí, které postupně přešlo až k anorexii? Co byl ten spouštěč, když sis řekla, že zhubneš?
Poprvé jsem si řekla, že bych mohla pár kilo shodit, když mi bylo asi 17 let. Nedokážu říct jednu konkrétní věc, ale poprvé jsem začala nad váhou uvažovat, když jsem šla do svého oblíbeného obchodu a zalíbily se mi tam jedny kalhoty. Automaticky jsem sáhla po velikosti XS, ale kalhoty mi byly těsné, najednou jsem si řekla, že je něco v nepořádku a problém byl na světě. Začala jsem cvičit a zdravě jíst, podařilo se mi za 3 měsíce váhu snížit na 50 kilo, všem se to moc líbilo a mě také. Bála jsem se, že o takovou váhu přijdu a hubla jsem dál. Chtěla jsem si udělat takzvané rezervy.

Cvičením strávila Petra i několik hodin denně. (Foto: krasna.cz/archiv blogerky)

Kolik kilogramů si za dobu tvé anorexie zhubla a v jakém časovém rozmezí?
Zhubla jsem 15 kilo během dvou let. Moje původní váha byla 56 kilo, poprvé jsem zhubla na 46 asi za 6 měsíců, pak jsem za tři měsíce záchvatovitého přejídání přibrala na 52 kilo. Během následujících 10 měsíců jsem zhubla na 39 kilo.

Jak zhruba vypadal tvůj jídelníček v době anorexie a kolik času jsi trávila cvičením?
Můj jídelníček na ukázku vypadal asi takto:
snídaně: nízkotučný jogurt
svačina: nízkotučný jogurt
oběd: vařená zelenina (asi 200 gramů)
svačina: müsli tyčinka
večeře: 3 suchary s cottage sýrem (50 gramů) a 3 kolečka kuřecí šunky
Za den jsem dokázala 50 minut v kuse běhat + 40 minut cvičení na Ellipticalu + 30 minut rotoped + 10 kilmetrů rychlé chůze z jednoho města do druhého a pak třeba večer ještě jogging 40 minut. Opravdu jsem tohle dělala denně, zabralo mi to moc času.

Jak se měnil tvůj psychický stav v průběhu anorexie?
Byla jsem podrážděná, nervózní, unavená, nechtěla jsem chodit ven s přáteli, snad jen do školy mi nevadilo chodit, ale jakmile jsem měla výuku od rána do večera, odcházela jsem dříve, abych mohla ještě cvičit.

Co byl tvůj hnací motor pro to, abys dál hubla, i když jsi na tom byla fyzicky i psychicky špatně?
Byl to strach, že se o mě přestane okolí zajímat a že ztracenou váhu naberu zpět, že se nebudu cítit dobře. V tu dobu jsem se neviděla vyhublá a nepřipouštěla jsem si, že bych na tom byla psychicky spatně...

PŘEČTI SI TAKÉ:
Netrpíš sexuální anorexií?
10 nemocí, které tě nejvíc ohrožují

V jaké době sis založila tvůj první blog o hubnutí?
Bylo to v roce 2006 - 2007, nepamatuji si přesně, nejprve jsem chtěla zdravě zhubnout, ale zvrtlo se to. V podstatě to bylo hned na počátku rozhodnutí, že zhubnu 3 - 5 kilo.

Jak moc ti blog "pomáhal" v tvém hubnutí?
Nevím, na tohle moc nedokážu odpovědět. Samotný blog mi asi v hubnutí moc nepomohl, jen jsem prostřednictvím blogu utřiďovala myšlenky a pocity. Líbilo se mi, když holky komentovaly moje fotky a chválily mě. Chtěla jsem být proto ještě lepší.

Co říkáš na to, že tě tisíce holek následovalo v tom si založit pro-ana blog?
Dnes mě to mrzí, ale já jsem svůj blog neměla pro-ana, v podstatě jsem tam měla články proti anorexii a výstražné upozornění, že anorexie je nebezpečná. Neměla jsem touhu stát se anorektičkou.

V nejtěžsí době vážila Petra 39 kilo. (Foto: krasna.cz/archiv blogerky)

Kdy sis poprvé uvědomila, že máš problém? A jak na tvou anorexii reagovala tvá rodina, když se to dozvěděla?
Poprvé si to přesně nevybavuji, ale bylo to asi tehdy, kdy mi spolužačky řekly, že už to nevypadá dobře a že jsem už moc hubená a vypadám jako anorektička. Také jsem si to začala uvědomovat, když jsem poprvé ztratila menstruaci. Slýchávala jsem slovo anorexie už skoro všude. Rodiče byli nešťastní, protože nevěděli, co se mnou mají dělat. Mamka to nechápala, v tu dobu vůbec netušila, co to anorexie je. Začala se o to zajímat, když se jí lidé, co nás znají, začali ptát, zdali nejsem nemocná, nebo neberu drogy.

Pomyslela jsi někdy na to, že bys mohla umřít?
Pomyslela, ale nikdy jsem si to nepřipustila, mela jsem stále pocit, že na tom nejsem vůbec tak špatně.

Jak vlastně probíhá ten "ozdravný proces", kdy se snažíš vymanit z anorexie? Kolik času si to žádá?
Žádá si to veškerý čas. Pocit je to smíšený. Jedna strana uvnitř mě chce anorexii, druha strana ne. Pere se to a vláda těch dvou stran se střídá. Není to vůbec jednoduché, nic horšího jsem v životě nezažila. Je to boj se sebou samou. Těžko se to popisuje. Ten, kdo to nikdy neprožil, to nemůže pochopit.

Připadáš si dnes z anorexie úplně vyléčená?
Myslím, že se z anorexie úplně vyléčit nedá. Myšlenky na anorexii jsou stále někde v pozadí, jde jen o to, zdali se jim dá prostor, nebo ne. Vyléčená se cítím, ale musím stále pracovat na svém sebevědomí a nepolevit. Určitě mě to stojí hodně úsilí. Jsem šťastná, protože jsem poznala co je to "pravé“ štěstí života - a anorexie do toho nepatří.

Anorexie je stále Petřinou součístí. I když dnes už je vyléčená. (Foto: krasna.cz/archiv blogerky)

Jak se díváš zpětně na své anorektické období?
Ničeho nelituji, nepřijde mi to ani zbytečné, jen mě mrzí, že jsem si to neuvědomila dříve. Paradoxně jsem měla tu čest více se poznat a pracovat na svém sebevědomí. Anorektická minulost ke mně patří a nijak se nesnažím to období vymazat.

Jak vypadá tvůj jídelníček dnes?
Dnes jídlo nijak extra neřeším a ani nepřemýšlím nad tím, co mohu, nebo nemohu jíst. Můj nynější jídelníček vypadá asi takto:
snídaně: celozrnný chléb, šunka, müsli tyčinka
svačina: jogurtové mléko, jablko
oběd: rýže, vepřové maso, salát
svačina: čokoládová tyčinka, hrozny, jogurt
večeře: pizza, dezert
Netřídím jídla do porcí. Jím častěji, třeba 6x denně a protože pracuji na porodním sále, kdy sloužím noční služby, tak jím i v noci. Třeba pečivo, zeleninu, jogurty...

Odnesla sis z anorexie nějaké zdravotní následky?
Musím s radosti říci, že ne. Jsem asi jedna z těch šťastných. Krevní testy mám všechny kompletně v pořádku, po gynekologické stránce jsem také v pořádku

Myslíš, že dnes už vedeš naprosto normální život?
Ano, vedu úplně normální život. Možná pracuji více než dívky v mém věku, jsem dost neposedná a mám pocit, že musím být akční :-) Jsem zamilovaná a plánuji rodinu.

Co bys chtěla vzkázat holkám, které teď prochází anorexií?
Je toho spoustu, ale důležitá věc je asi ta, že anorexie je způsob života, který se nedá vést dlouhodobě. Chce to práci na sobě, zlepšovat se úplně v jiných sférách života, začít vidět štěstí v jiných věcech. Život žijeme jen jednou, a když jsme dospělé, nikoho už naše problémy zajímat nebudou. V dospívání jsme my anorektičky středem pozornosti, ale v dospělosti to nefunguje. Záleží hodně na příčinách anorexie každé dívky. Poslední věc je ta, že boj s anorexií se dá vyhrát!