Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

Březen je měsíc všech milovníků knih a čtení. S námi máš teď možnost se do zajímavých příběhů nejen začíst, ale i je spoluvytvářet. A ještě můžeš vyhrát příjemnou knižní odměnu.

Ráda píšeš? VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Dokonči příběh a vyhraj

Soutěž
zdroj: Thinkstockphotos/ oficiální zdroj Soutěž
aktualizováno 07.03.2017, 16:06 | 06.03.2017, 15:19 | Krásná.cz

Březen je měsíc všech milovníků knih a čtení. S námi máš teď možnost se do zajímavých příběhů nejen začíst, ale i je spoluvytvářet. A ještě můžeš vyhrát příjemnou knižní odměnu.

V minulosti jsme s Petrou Martiškovou, autorkou knih pro ženy a dívky, na krasna.cz spoluvytvářeli příběh Sázka na lásku. Pod každou kapitolou jste vy, čtenářky, mohly rozhodovat, jak se má příběh udávat dál a co s hlavními hrdiny bude. Nakonec z toho bylo neuvěřitelných třicet šest kapitol plých lásky, emocí i napětí. A kniha se dočkala i knižního zpracování.

 

S Petrou Martiškovou jsme pro vás na březen připravili podobný projekt. Dnes ti představíme první část příběhu, který máš za úkol dokončit!

 

Jak na to?

 

Přečti si níže začátek příběhu, který napsala Petra Martišková.

 

Rozhodni, jak to s příběhem bude dál a napiš nám jeho pokračování. Text v rozsahu maximálně tří stran pošli na soutez@krasna.cz spolu s heslem Příběh na pokračování.

 

Příběhy přijímáme až do 27. března!

 

Ze všech došlých příběhů vybereme pět nejlepších, jejichž autorky odměníme knihou Petry Martiškové Sázka na lásku. Uveřejnění příběhu na krasna.cz se ale dočkají i další autorky. Chceš mít svůj text na webu a ukázat svůj literární um tisícům čtenářů? Zapoj se a pošli i svůj příspěvek.

 

Sázka na lásku
(Foto: oficiální zdroj)

 

Kompletní pravidla najdete v Herním řádu.

- - -

 

„Já ji tak nenávidím!“ zavyla jsem zoufale a zabořila hlavu do polštáře.
„Prosím tě, nešil,“ snažila se mě uklidnit Katka. „Za týden se na to zapomene. Zase se objeví jiná senzace, kterou bude gympl žít.“
„Tak tím si nejsem tak jistá,“ zamumlala Linda a strčila nám pod nos svůj iPhone.
„Božééé!“ zakvílela jsem. „Já ji zabiju! Tohle se vážně může stát jenom mně. Takovej trapas a ta největší kráva ze školy z něj udělá senzaci na facebooku. Ale dobře mi tak. To mám za to, že jsem porušila svůj slib a zblbla se do dalšího kluka.“
„Jsi na sebe moc přísná,“ ujistila mě Linda. „A dovol, abych ti připomněla, že Robin na tebe bere taky.“
„Tsss,“ odfrkla jsem si jako dostihový kůň. „Po tomhle mě rozhodně pustí k vodě. K hodně hluboký vodě.“
I když se mě mé nejlepší kamarádky snažily uklidnit a přesvědčit, že se nic tak hrozného nestalo a já se tvářila, že jim to věřím, zmítala jsem se mezi touhou propadnout se kamsi na Antarktidu a živořit na nějaké výzkumné stanici a chutí vyškrábat té mrše oči.
Byly to už tři hodiny a já měla pocit, že mi tváře stále hoří ponížením…

 

S Beátou - naší třídní kráskou - jsme spolu už v prváku nezačaly zrovna nejlíp.
To naši dostali ten skvělý nápad, abych nastoupila na sportovní gympl. Jenže ten rok prvák se zaměřením na atletiku neotevírali. Žádný problém, řekli tehdy naši, zašli za ředitelem a prvního září už jsem s pořádnou trémou vstupovala do třídy kvinty. Vybrala jsem si tehdy lavici úplně vzadu u okna, vykulená a vyplašená z neznámých tváří všude kolem. Jediná nová uprostřed bandy lidí, co se znali už celé čtyři roky a nadšeně se vítali po prázdninách. Holky pištěly nadšením, že se po takové době zase vidí, kluci se přátelsky břinkali do zad a vzpomínali na veselé historky ze společného trampu.
Byla jsem tak zaujata sledováním dění ve třídě, že jsem si Beáty v první chvíli vůbec nevšimla.
„Vykmitni,“ houkla na mě.
„Cože?“ nechápala jsem.
„Slyšelas! Sbal si ten tvůj předpotopní bágl a odpal si najít jinou lavici, tahle je moje!“ S odporem vzala do prstů můj batoh a švihla s ním na zem. Jenže já v něm měla foťák.
Ještě jsem se nezmínila, že kromě skákání do dálky a sprintů hrozně ráda fotím?
„Jsi blbá?!“ vyletěla jsem jako čertík z krabičky a honem jsem se snažila zjistit škody. No jasný, sklíčko objektivu ruplo.
„Neopruzuj a zmiz!“ ušklíbla se ta kráva bez špetky zájmu.
„Tohle mi zaplatíš, úplně novej objektiv!“ vyšilovala jsem.
„Tak leda ve tvým hodně optimistickým snu,“ ujistila mě sladce a nervózně podupávala nožkou, jak čekala, že se sbalím a vypadnu.

 


Normálně bych už dávno stáhla hlavu mezi ramena a snažila se být neviditelná. Nesnášela jsem pozornost, a už vůbec ne, když celá třída ztichla a sledovala, jak se souboj bude vyvíjet. Jenže tentokrát ne. Rozhodla jsem se bojovat. Za sebe, za své místo v téhle třídě.
„Nikam nejdu,“ vzdorovitě jsem vystrčila bradu a hodila si batoh zpátky na lavici. Rozebrala jsem objektiv a snažila se zjistit, jak velká prasklina je. Ale ta husa mi ho vyrvala z ruky a mrskla s ním přes celou třídu, až k tabuli. To bylo i na mě – obvykle introvertní, nenápadnou a tichou holku – moc. Rozpřáhla jsem se a vlepila jsem jí takovou facku, až to mlasklo.
Beáta se rychle vzpamatovala z prvotního šoku a pustila se do mě hlava nehlava. Naštěstí se ve třídě objevila naše třídní a roztrhla nás od sebe.
„Co se to tady děje, děvčata a hned první den školy?!“ zlobila se a přísně si nás měřila.
Beáta zamrkala řasami, div že se nezvedl vítr a pustila se do vysvětlování: „Paní profesorko, já to vůbec nechápu, najednou se zvedla a vlepila mi facku, že jo?“ domáhala se spojenectví ve třídě a valná většina mých nových spolužáků se za ni také postavila. Souhlasně přikyvovali hlavami a předháněli se v líčení toho, jakou jsem jí prý dala ránu, chudince.
„To není pravda,“ pípla jsem rozčíleně. „Rozbila mi úplně nový objektiv. Dostala jsem ho jako dárek.“
„Beáto?“ dožadovala se profesorka vysvětlení, ale ta potvora jen pokrčila rameny a prohlásila, že mi nic nerozbila. Kdyby se za mě tehdy nepostavila Katka s Lindou, nejspíš bych to projela na celé čáře. Takhle Beáta musela zaplatit opravu a jako bonus jí třídní přidělila první lavici. Prý za trest.
Je jasný, že nejlepší kamarádky se z nás stát nemohly…
Zatímco já se snažila klidit se jí z cesty, ona se mi snažila udělat ze života peklo.
Prožila jsem tři roky plné naschválů, kanadských žertíků a vtípků, takže jsem za chvilku platila ve škole za vyhlášenou šprýmařku. Ale dneska už to vážně přehnala…

 


V jídelně byl nátřesk jako obvykle, takže jsem se snažila vmanévrovat s tácem ke stolu, kde se usadily holky, a nevšimla si Beáty, co s pomstychtivým úsměvem mířila přímo ke mně. Rychlým pohybem, který jsem vůbec nezaregistrovala, praštila ze spodu do mého tácu a špagety s rajčatovou omáčkou skončily na mém bílém značkovém triku, obličeji a část i ve vlasech. Musela jsem vypadat fakt kouzelně, když jsem tam stála celá od kečupu.
A jako na potvoru musel přijít zrovna Robin. Další důvod, proč mě ta můra nesnášela.
S Robinem jsme se spřátelili na společných závodech, kam jsme se z celé školy kvalifikovali jen my dva. Od té doby jsme se kamarádili, a zdálo se, že by z toho mohlo být i něco víc, ale po tomhle fiasku si o tom budu moct nechat leda tak zdát.
„Netušil jsem, že jak vidíš špagety, tak se neudržíš,“ zasmál se mi do ucha a nechal mě stát uprostřed rozchechtané jídelny. A co hůř. Beáty nejlepší kmoška to celé nahrála na video a švihla to na všechny možné i nemožné sociální sítě.
Jsem totálně odepsaná.

 

„Změním školu,“ napadla mě spásná myšlenka.
„Zbláznila ses? No, to neexistuje!“ vyjela na mě Katka. „Vždyť letos nás čeká vodácký kurz, v lednu Alpy, dřely jsme na té pitomé brigádě jako blbky, příští rok maturák,“ vypočítávala rozčíleně.
„Do školy už nevkročím,“ tvrdila jsem.
„To přeci nemůžeš, ani vaši ti to nedovolí,“ zlobila se Katka.
„Tak se všichni uklidníme,“ krotila nás obě Linda. „Nikdo nebude měnit školu a ty!“ ukázala na mě. „Tu radost jí přeci neuděláš. To já mám mnohem lepší nápad, jak jí to vrátit.“
To mě zaujalo.
„Myslíš jako polejt ji třeba polívkou?“ vyhrkla jsem dychtivě.
„Trochu kreativity, dítě, nebudeš přeci opakovat stejný fór,“ usadila mě.
„Prej fór,“ odfrkla jsem si.
„Prostě jí natáčej. Ve třídě, když se potí u tabule, v tělocvičně, když padá z kladiny, před školou, jak se ztrapňuje při balení kluků a udělej z toho sledovanej vlog.“
„To je super!“ nadchla se hned Katka. „Bude to virální hit.“
„No, já nevím, není to nezákonné?“ váhala jsem. Ne, že by to neznělo lákavě. Oplatit jí její vlastní medicínu, ale pořád jsem si myslela, že nad ní dokážu vyhrát i jinak. Tak, aniž bych ztratila svou tvář.


Jenže jak?


JAK TO BUDE DÁL? To je na tobě. ;-)

 

O psaní dívčích románků i o tom, jak těžké je prosadit se jako spisovatelka, se můžeš přečíst v našem rozhovoru.

  

Připomeň si, jak příběh kdysi začínal, máme pro tebe První kapitolu původního příběhu na pokračování.

  

Více o autorce se dozvíš na jejím webu www.petramartiskova.cz.



2 hlasů
Vaše hodnocení