Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

V březnu odstartovala Velká literární soutěž, do které se můžete vy, čtenářky a čtenáři, zapojit. Pokračování prvotní kapitoly nám zaslala také čtenářka Veronika. Přečti si, jak se skvěle poprala se závěrem příběhu.

VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh druhý: Nejlepší zbraň je zdravé sebevědomí

Soutěž
zdroj: Thinkstockphotos/ oficiální zdroj Soutěž
aktualizováno 20.03.2017, 13:11 | 20.03.2017, 12:40 | Krásná.cz / čtenářka

V březnu odstartovala Velká literární soutěž, do které se můžete vy, čtenářky a čtenáři, zapojit. Pokračování prvotní kapitoly nám zaslala také čtenářka Veronika. Přečti si, jak se skvěle poprala se závěrem příběhu.

Pokud ti unikla první část příběhu, kterou napsala spisovatelka Petra Martišková, můžeš si ji přečíst zde.

 

...

V tu noc jsem oči nezamhouřila. Ještě štěstí, že se to stalo v pátek, a já nemusela další den do školy. Hladina mého sebevědomí bezpochyby klesla na to nejnižší dno. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem to znovu, znovu a znovu. Tu potupu. Katka s Lindou však pořád stály při mně. I když nemůžu říct, že by mi to v té chvíli nějak pomohlo. Ještě v neděli se za mnou zastavily. „Do školy prostě nevkročím a basta,“ zavelela jsem rozhodným hlasem Katce a Lindě, které se na sebe hned znuděně podívaly, protože tuhle větu už slyšely od pátku tolikrát, že by ji jen stěží spočítaly na prstech. „Ale no ták. Přece nebude tak zle,“ řekla Linda s mateřskou něžností v hlase a posadila se vedle mě. Objala mě kolem ramen a snažila se mě alespoň trošku utěšit. Po nějakém čase konejšení to obě vzdaly a vydaly se zpět do svých domovů, ale s příslibem, že do školy přece jen půjdu. Prý na mě budou čekat ráno před domem.

 

CHCEŠ SE TAKÉ ZAPOJIT DO NAŠÍ SOUTĚŽE?
Přečti si úvodní text od spisovatelky Petry Martiškové, který najdeš zde, a rozhodni, jak bude vypadat jeho pokračování. Text v rozsahu maximálně tří stran pošli na soutez@krasna.cz spolu s heslem Příběh na pokračování. Příběhy přijímáme až do 27. března!

 

Pokojem se linula příjemná melodie mé oblíbené písně. Ale né. Budík! Mobil nemilosrdně ukazoval 6:30, a mě nezbylo nic jiného, než vstát. Doma by mě rodiče stejně nenechali, i když viděli to video. S chutí se zasmáli a řekli mi, že se trápím kvůli hlouposti. S velkou nechutí jsme bojovala s legínami a delší tričkem. Neměla jsem chuť se česat a malovat. Ale když už mám přijmout porážku, tak alespoň s elegancí a šarmem. Když už, tak už! Podívala jsem se na sebe do zrcadla s vážností a prohrabala celou skříň. Po nějaké chvíli jsem se opět na sebe podívala do zrcadla. Musela jsem uznat, že vypadám sexy. Zvolila jsem zeleno-bílé šaty, vlasy jsem vyčesala do vysokého culíku, udělala si linky, namalovala rty. Nemohla jsem se poznat v zrcadle. Byla jsem kočka.

 

Vyšla jsem před dům, kde už nějakou chvíli nervózně přešlapovaly holky. „Ahoj,“ zvolala jsem s předstíraným nadšením a sebedůvěru jsem se snažila sesbírat i z chodníku. „No teda,“ zvolaly obě najednou. „Tobě to ale sluší. Jsi kočka," křičely jedna přes druhou. „Upřímně. Myslely jsme si, že půjdeš jako šedá myš a nebudeš na sebe poutat pozornost. Ale tohle jsme nečekaly,“ řekla Katka po chvíli. „Tak jdeme,“ zvolala jsem se zatajeným dechem a představovala si, co mě dnes asi čeká. Bála jsem se, ale přesto jsem se snažila vypadat sebevědomě a dělat, že se nic nestalo. Jen jsem doufala, že na ten jídelní incident už všichni zapomněli. Pro jistotu jsem se celý víkend nepodívala ani jednou jedinkrát na Facebook.

 

 

Avšak prudké vystřízlivění na sebe nenechalo dlouho čekat. Jen co jsem vešla do šatny, propukl nezastavitelný smích a posměšky. „To je ona!“„Misis Špagetión“, volaly hlasy a já bych se nejradši hanbou propadla do země. Smutnější na tom byla skutečnost, že se smál i Robin. Od něho mě to bolelo nejvíc. Pohlédla jsem mu přímo do očí a on se dál smál. A aby toho nebylo málo, předváděl, jak mi vypadl tác z rukou. Holky mě z šatny naštěstí rychle odvedly, ale smích neupadával. „Jsou to hlupáci,“ křikla Linda. „Neboj, za chvíli to přejde, přece jen se musí něčím pobavit. Za chvíli si na to nikdo ani nevzpomene, uvidíš. Všechno bude v pořádku,“ dodala s optimismem Katka a snažila se mě podpořit neutuchajícím optimismem a krásným úsměvem. Nepomohlo to.

 

„Víte, co mě na tom všem mrzí nejvíce? Že se smál i Robin,“ řekla jsem zajíkajícím se hlasem. "A dokonce mě předváděl. Tohle mě píchlo u srdce. A děkuju vám moc, že jste mě vyvedly. Sama bych asi neodešla. Ale teď bych byla raději sama,“ dodala jsem. „Ale my chceme být s tebou. Chceme být tvá opora. Obě víme jak se cítíš,“ řekla Katka. Linda jen soucitně přikyvovala, ale já to už nevydržela. „Takže vy! Vy dvě mi chcete říct, že víte, jak se cítím?“ Cítila jsem, že rudnu. Třepal se s mi vztekem hlas a celé tělo jsem měla zalité potem. „Nemáte ani ponětí, jak se cítím! Zažily jste to snad někdy? Hmm? To ponížení? Tu potupu?“ Nervózně jsem přešlapovala z místa na místo a čekala nějakou odpověď. Ale ta nepřicházela. Obě strnule stály s otevřenou pusou a nebyly schopné jediného slova. Po chvíli se však Linda odhodlala.
„Vždyť… vždyť my jsme se ti jen snažily pomoct, rozhodně jsme se tě nechtěly nějak dotknout. Chtěly jsme ti být jen oporou. A snažily se vcítit do tvé situace,“ řekla Linda trochu opatrně, až bylo vidět, že volí vhodná slova, aby mě nerozčílila ještě víc. Ale mé zuřivosti nebylo úniku.Na to jsem byla až příliš ponížená. Ani jsem nevnímala, jestli se na mě někdo z jiných ročníku dívá nebo ne. Bylo mi to jedno.

 

 

„Vy jste se snažily vcítit. Joo...Tak to vás omlouvá,“ řekla jsem ironickým hlasem. „Raději byste mě měly už nechat na pokoji! Celý víkend jste mi tvrdily, jak na to už všichni zapomněli, jak se mi nikdo nebude smát! A samy jste moc dobře viděly, co se stalo, jen co jsem vešla do šatny! Jste hnusné lhářky! Nic jiného! Nechci vás už nikdy, nikdy, nikdy vidět!“ Věděla jsem , že tohle bylo už příliš, ale nemohla jsem si pomoct. V mé krvi už koloval takový vztek a adrenalin, že kdybych byla sopka, už dávno bych chrlila žhavou lávu a magma. Chvílemi to vypadalo, že chce Linda ještě něco říct, ale Katka ji zastavila, chytla za ruku a odtáhla pryč. A v tu chvíli jsem byla úplně sama. Na hodinách už dávno uběhla osmá hodina ranní, ale přes můj vztek jsem nechtěla vnímat zvonek. Bezvládně jsem seděla na lavičce na chodbě.

 

PŘEČTI SI TAKÉ:

VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh první: Pomsta přes Facebook
Spisovatelka Petra Martišková: Jak psát na přání dospívajících čtenářek? ROZHOVOR
Rozhovor s Petrou Martiškovou: Je těžké se prosadit jako spisovatelka?

 

„Bezva. Nejen, že je proti mně celá škola, ale teď jsem si proti sobě poštvala i své nejlepší kamarádky,“ vzdychla jsem nahlas a nezabránila slze, aby se nekoulela po mé tváři. Rychle jsem se snažila slzu otřít, ale za chvíli se mi po tváři koulela druhá, a pak další a další. Musela jsem se rychle uklidnit. Vstala jsem a chodila po chodbě, dělala dlouhé nádechy a výdechy. Asi po pěti minutách se dalo pozorovat jisté uklidnění. Pak jsem si opět bezduše sedla na lavičku a nebyla schopná jediné myšlenky. Tupě jsem zírala před sebe na podlahu a vnímala jen svůj dech. Slzy se mi ještě z očí úplně nevytratily, ale už jsem alespoň nebrečela.

 

 

Koutkem oka jsme zahlédla, že se ke mně někdo blíží. Ale nebyla jsem schopná jediného pohybu. Dál jsem tupě a bezvládně zírala před sebe. Ta osoba se zastavila přímo nade mnou. Nejdřív jsem viděla boty, a i ty mi stačily k tomu, aby mi došlo, kdo to je. Beáta. Ta mrcha. Tvrdým pohledem jsem na ni pohlédla a řekla: „Nemáš být náhodou ve třídě?“. Žádné odpovědi se mi však nedostalo. Jen stála a usmívala se. Přímo se koupala v mé beznaději. Užívala si to. „Víš, ty sis myslela, že snad můžeš nade mnou vyhrát. Ale to ses mýlila. Vždy vyhraju. I když mě to stojí čas. Ale tohle byla ta nejlepší pomsta, kterou jsem mohla udělat. Zatímco ty jsi probrečela celý víkend, chudinko jedna, já zařídila, aby celá škola viděla, co jsi to za nemehlo. Nejsi nic jiného než ubožačka, která mi nesahá ani po kotníky. A nikdy nebude. Já jsem ta, co určuje pravidla hry. Jsem soudce, porota i kat. Jestli nebudeš tančit jak já pískám, nikdy to nebudeš mít jednoduché. A na to jsi přišla velice rychle, “ řekla klidným hlasem Beáta a na konci si neodpustila ironický úsměv.

 

V hlavě mi proudilo tisíce myšlenek, ale já se rozhodla, že jen tak snadno nevzdám. Postavila jsem se k ní čelem a řekla: „Máš pravdu. Nikdy ti nebudu sahat ani po kotníky. Protože tvé kotníky jsou tak nízko, že bych se k nim ani neshýbla. Nikdy ti nebudu sahat ani po kotníky, protože jsem lepší než ty. Zatímco z tebe budou mít všichni strach, podlézat ti a za zády spřádat intriky, mě budou mít rádi proto, jaká jsem. Zatímco tebe budou všichni nenávidět. Teď jsme sice na gymplu a ty si myslíš, že ti patří svět, ale jednou... jednou na to přijdeš. Až odtud vyjdeš, nebudeš nic. Budeš jen obyčejná nula ve značkových hadříkách. Jen nula, na kterou budou všichni vzpomínat s odporem. Zatímco na mě si vzpomenout s úsměvem. A to vlastně jen díky tobě. Všichni si vzpomenout na to, jak jsem na sebe převrhla – teda s tvou pomocí – tác se špagetami. Ale po čase, až mi nebude tak mizerně, se tomu zasměju. A teď, díky tobě, mě zná celá škola, a taky na mě bude vzpomínat celá škola. A kdopak si vzpomene na tebe? Měla bych ti vlastně poděkovat. Děkuju, že jsi mě zviditelnila. Děkuju, že jsi mi dopřála tu slávu, která nikdy nezhasne. A pak, kdo je tu vítěz?,“ řekla jsem to tak klidně, až mě z toho brněly prsty na nohou. A pak jsem s chutí a vztyčenou hlavou odešla ze školy rovnou domů. Dnes už nemělo cenu tu zůstávat, ale já to zvládla a postavila se jí. Bylo mi nevýslovně krásně.

 

 

Odpoledne jsem se sešla s holkami. Toužila jsem po urovnání našich jinak dobrých vztahů. Nejdřív jsem začala velkou omluvou, kterou po dlouhém rozhovoru přijaly. A pak jsem jim všechno popsala do detailu. Ještě večer v posteli jsem si v hlavě přehrávala celý ten den. I když jsem dnes školu – kromě rána – zazdila a naši kvůli tomu vyváděli, přesto mi úsměv nezmizel z tváře. Bylo mi skvěle. Natřela jsem jí to. I bez vymýšlení intrik. Nikdy bych se nesnížila k tomu, co ona udělala mně. Přece jen nejsem tak bezpáteřní.

 

Když jsem zhasla světlo v pokoji a chystala se usnout, pípla mi na mobilu „esemeska“. Displej ukazoval jen jedno jméno. Robin. „Prosím můžeš jít před dům?“ Bylo ve zprávě. „Zbláznil ses? Jsem umytá a v pyžamu! A navíc, nemluvím s tebou,“ odpověděla jsem. „Pojď tak, jak jsi. Prosím, chci ti něco říct. Můžeš mě prosím vyslechnout?,“ odepsal. „Tak mi to napiš, dolů nejdu,“odpověděla jsem a snažila jsem se být neúprosná. „To nejde, musím ti to říct, tak prosím sejdi. Jsem před domem,“ odpověděl a já poslechla. Ač nerada, ale přece jen je to asi nutné. Když tak naléhá a je před domem. Ven jsem vyběhla v pyžamu. Ať si myslí, co chce. Stejně s ním nemluvím. Venku stál s jednou červenou růží a smutným pohledem. „Omlouvám se. Omlouvám se ti, že jsem se ti dnes smál a poškleboval. Když jsem tě pak už neviděl ve škole, došlo mi, jak moc ti to muselo ublížit. Mám tě rád. A moc bych si přál, aby jsi nade mnou ještě nelámala hůl. A zkusila to se mnou. Nechci o tebe jednou hloupostí přijít,“ řekl Robin a já zůstala stát. Nebyla jsem schopná slova. Podal mi růži a já začala brečet. Ale teď jsem brečela štěstím. V tu chvíli jsem zapomněla na zlobu a zášť. Objala jsem ho a užívala si ten nezapomenutelný okamžik v jeho něžném objetí.




0 hlasů
Vaše hodnocení