Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

V březnu odstartovala Velká literární soutěž, do které se můžete vy, čtenářky a čtenáři, zapojit. Podívej se, jak celý příběh rozuzlil čtenář Josef.

VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh pátý: Nové radosti zazdily všechny starosti

Soutěž
zdroj: Thinkstockphotos/ oficiální zdroj Soutěž
aktualizováno 25.03.2017, 00:15 | 25.03.2017, 00:15 | Krásná.cz / čtenář

V březnu odstartovala Velká literární soutěž, do které se můžete vy, čtenářky a čtenáři, zapojit. Podívej se, jak celý příběh rozuzlil čtenář Josef.

Pokud ti unikla první část příběhu, kterou napsala spisovatelka Petra Martišková, můžeš si ji přečíst zde.
 

...

Mysl jsem měla zahlcenou nápady, a proto jsem nevnímala pohledy a úsměvy od známých i neznámých spolužáků. Bezva, video má úspěch. A Beáta ještě sbírá lajky. Popularita stoupá a já se stávám známou. Ha, ha, ha. Říká se, že i špatná reklama je dobrá. Ale stojím já o reklamu ? Nestojím. Sama jsem nechápala holky, které si vedou videodeníčeky, plácají kraviny a zahlcují tím Youtube a vlastně celý internet.

Ještě pár metrů, schodů a budu venku. Zalezu a už sem nikdy nevkročím. Všude se odhlásím, změním školu, bydliště a … prásk. Jako bych nevěděla, že po dešti jsou schody před školou extra kluzké. Architekta by měli zavřít. Nebo tu firmu, stavební dozor, zadavatele, dodavatele, prostě všechny. Sbírala jsem se ze země a očima hledala rozsypané věci včetně sešitů a učebnic. Mám brečet, nebo se smát? Nejradši bych tu vše nechala a pokračovala v rychlém ústupu. Klid holka, výdech a nádech. A nerozhlížej se. Při dnešní smůle už to možná někdo natočil, a než přijdu domů, bude mít video nespočet lajků a komentářů.

 

 

V duchu jsem poděkovala tátovi, že mě neustále nutil mít obalené sešity a učebnice. Škoda bude minimální. Sice si ze mě kvůli tomu někdy utahovali, ale jak táta často říká: "Kašli na názor ostatních. Ptej se, co to přináší tobě." Naposled jsem mu odpověděla: „A můžu tedy kašlat i na tvůj názor?“ s úmyslem ho naštvat, vykolejit. Prostě jen tak. Vždyť jsem, sakra, puberťák. Čeká se to. Ale pokračoval přednáškou v tom duchu, že jestli je k tomu relevantní důvod, můžu. Nesmím ho ale ignorovat jen z trucu. Základem jakéhokoliv vztahu je komunikace. A vyjmenoval pár příkladů, kdy jsem jeho názor nebrala v potaz a on mě nenutil ho změnit. Vyjmenoval hrozby a potencionální rizika, jak s oblibou povídá, a finální rozhodnutí nechal na mně. I se všemi důsledky. A čím jsem starší, musím uznat, že měl a má často pravdu. Občas mu to i přiznám. Pak následuje ujištění, že chybovat je lidské. Táta je super, někdy na zabití s tím svým klidem a praktičností, ale super.

 

CHCEŠ SE TAKÉ ZAPOJIT DO NAŠÍ SOUTĚŽE?
Přečti si úvodní text od spisovatelky Petry Martiškové, který najdeš zde, a rozhodni, jak bude vypadat jeho pokračování. Text v rozsahu maximálně tří stran pošli na soutez@krasna.cz spolu s heslem Příběh na pokračování. Příběhy přijímáme až do 27. března!

 

Zase jsem se ztratila ve svém vnitřním světě mezi myšlenkami a moudry. Není to snad zárodek psychické poruchy ? "Počkej, pomůžu ti,“ pronesl kluk, sedl si na bobek, sbíral mé věci a podával mi je. Kdo to je? Spolužák? Jeho tvář mi nic neříkala. Nebo jen náhodný kolemjdoucí uviděl bezbranné stvoření, hromádku neštěstí. „Jsi v pohodě?“Tak jo, někdo mi pomáhá, mluví na mě a já jenom mlčím, jak zařezaná. Co to má znamenat ?„Jo, ne, vlastně … nevím,“ a nasadila jsem tomu korunu. Proč ještě nevynalezli teleport. „Jestli máš čas, můžeme to někde probrat.“ Už vím, kdo to je. Nastoupil do posledního ročníku do áčka. Nový student. Uznávám, že je dost pohledný. Holky, včetně Beáty, si o něm pořád něco vypráví. No jo Beáta, není to snad ještě pokračování její škodolibosti. Rozhlédla jsem se kolem. Pár spolužáků, ale nikdo nemá mobil nebo tablet namířený naším směrem. Ovšem Beáta stála se svým stádečkem u vchodových dveří. Má snad za úkol mě pomocník někam zavést, a tam dojde k dalšímu ztrapnění ? Ale ne, tak dobrá Beáta není, tolik kroků dopředu nepřemýšlí, jestli vůbec někdy přemýšlí. Naopak její výraz napovídá, že je ohromená až naštvaná tím, že stojím na schodech a povídám si s … jak se vlastně jmenuje ?

 


„Jak se vlastně jmenuješ, ?“ zeptala jsem se nenuceně. „Má chyba. Petr. A smím znát i tvé jméno ?“„Berenika,“ odvětila jsem. „Zajímavé a zároveň krásné.“„Asi jo, ale ve školce jsem s ním užila dost.“ Zasmáli jsme se. Láska na první pohled ? Blbost, ale něco je jinak. Normálně se neseznamuji tak rychle s opravdu atraktivním klukem. Zájem o Robina jako by pohasl. Vůbec vše ustoupilo do pozadí. Petr mi vzal batoh a nabídl rámě. Při zavěšování jsem se na krátce ohlédla a viděla ty překvapivé až zděšené pohledy Beáty a stádečka. Krásný hřejivý pocit.


PŘEČTI SI TAKÉ:

VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh první: Pomsta přes Facebook
VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh druhý: Nejlepší zbraň je zdravé sebevědomí
VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh třetí: Plán se zkomplikoval


Šli jsme mlčky. Bylo to opravdu zvláštní. Potkali jsme pár kamarádů. Přiblížili jsme se ke kavárně a on se zeptal: „Sedneme si tam, nebo si vezmeme něco s sebou někam do klidu,“ zeptal se. „Jako někam na osamocené místo daleko od lidí,“ řekla jsem opatrně. „To bys musela navigovat ty, já to tady moc neznám, bydlím tu krátce. Čemu se usmíváš,“ ptal se. „Že se sotva známe a já tě mám vést na osamocené místo. Holka vede kluka do lesa, trochu divný,“ řekla jsem s rozpaky. "Nebo trendy, teď se to všude hemží rozhodnými amazonkami, které řídí vše kolem sebe a rozhodují o osudech ostatních. Ale mé úmysly jsou čisté. Jen jsem tím chtěl říct, že já úplně nemusím sedět v kavárně a ...,“ nestihl doříct větu. „Promiň, jen něco vyřídím,“ koukla jsem se na displej, kde jsem měla několik vzkazů od Katky ve stylu, jako co to má být, tys prý odešla s tím novým, co spolu jako máme, kde jsem apod. Napsala jsem, že vše je v pořádku a že chci být sama a večer se ozvu. Schovala jsem přístroj.

 


„Kde jsi to skončil,“ zeptala jsem se. „ ...v kavárně a sledovat všechny okolo, jak čučí do displejů a nebaví se spolu. A není to narážka na tebe, tu myšlenku jsem chtěl vyjádřit ještě před tím.“ Proč mě ta poznámka zasáhla? Ne, zamrzela je správný výraz. Nepoznávám se. Jsem zmatená, nejistá a zároveň mám krásné pocity. „Já nejsem vztahovačná. Copak ty nejsi neustále na příjmu a neházíš na zeď příspěvek za příspěvkem, úspěch za úspěchem?“„Myslíš jako na Facu ? Profil sice mám, ale nechodím tam. Nějak mě to nebere. Když jsem s někým, věnuji se mu naplno. O samotě se občas kouknu do virtuality, ale není to pro mě nutnost. A pokud jde o telefon, ani ho s sebou nenosím,“ řekl rozhodně.„To jako vůbec?“ Nechápa jsem. „Jako vůbec, jen občas kvůli rodičů, když jdu někam ven, nebo jedu pryč. Signál wi-fi mě proto nezajímá. Tak mám vzít kávu s sebou,“ zeptal se mě. „Jo, já si dám lattéčko.“
 

Čekala jsem před kavárnou. Ještě před chvíli jsem nenáviděla celý svět, tedy aspoň jeho nejbližší okolí a chtěla se zdejchnout někam pryč. A teď ? Čekám na kluka a chci ho odvést na osamocené místo. V nadsázce, samozřejmě. Půjdeme se prostě projít. Jako rande, tak to je fofr. Já, nesmělá introvertka, zarytá nepřítelkyně červené knihovny propadám kouzlu lásky na první pohled? Nebo jenom blbnu? „Tak zde je prosím tvé latté, a můžeme jít. A nemusí to být opuštěné místo, to bychom museli jít asi hodně daleko. Ještě to tu nemám prochozené, ale běhat chodím do parku u řeky. Můžeme tam, jestli nejsi proti,“ řekla jsem.„Ty chodíš běhat?“ „Jo, skoro každý den, někdy ráno, někdy večer, když je nálada nebo naopak není. Radši běhám v přírodě než na pásu,“ dodala jsem pravdivě. „Chodíš do fitka?“
„V minulém bydlišti jo, tady jsem ještě nebyl. Doporučíš mi nějaké klidné, rodinné prostředí, kde se nesleduje hlavně móda a introverta nechají být introvertem?“„Jo, jasně. Můžeme klidně jít třeba zítra spolu,“ nabídla jsem. „To můžeme! Budu velmi potěšen.“

 

 

Strávili jsme krásné odpoledne povídáním o všem možném. Rozebírali jsme i video se špagetami a jako bych slyšela tátu. Až jsem se lekla. Někde jsem četla, že dcery si často volí partnera dle svého otce a synové zase dle matky. Brala jsem to jako nepřirozený nesmysl. Ovšem když rodina funguje a předávají se v ní zkušenosti, tak se to někde projevit musí, ne? To byl jediný malý stín, který mě zasáhl. Jinak mně bylo nádherně. Petr byl pozorný, chápavý, vtipný. On mi řekl to samé. A dodal ještě krásná. Chápete to? Domluvili jsme, že zítra po škole půjdeme do fitka. Nechtěl číslo, ani se spřátelit na Facu. Nejdřív se chce poznat a sblížit v reálu. Sblížit, já se budu sbližovat s krásným, milým klukem, o kterém sní všechny holky ze třídy. Kašlu na pomstu Beátě, ať jde k čertu. Ať si ostatní lajkujou a komentujou do omrzení. Kašlu na to. Já jsem se zamilovala na první pohled. Ta myšlenka rezonuje v hlavě, nic jiného se tam momentálně nevejde. Sama nechápu ten proces, do teď jsem nic tak intenzivního neprožívala. A to jsme si jen povídali a na rozloučenou jsme si dali jen malé políbení. Ať už je zítra.

 

Došla jsem domů, kde mě přivítal táta slovy: “Akorát včas na večeři. Měla ses?“ Neodpovídala jsem a hleděla do zrcadla. Roztržitě jsem vyhrkla: „Jo, fajn. Děje se něco?“
„To mi řekni ty, protože výraz září štěstím dostává nový rozměr. Až se budeš chtít svěřit, můžeš,“ nabídl mi taťka. „Ale tati, nic se neděje. Zatím, já nevím, nechci to zakřiknout. Promiň, půjdu k sobě, nemám hlad,“ odvětila jsem. „Tak prr. Vezmi si talíř nahoru, i když se ti to nezdá, tak organismus si žádá své,“ řekl rozhodně táta. „Dobře, dobrou, a díky.“ A šla jsme k sobě do pokoje zpracovat dnešní odpoledne.



0 hlasů
Vaše hodnocení