Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

Podívej se, jak si s celým příběhem vyhrála naše čtenářka Zuzana. Beátu rozhodně nešetřila.

VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh šestý: Odplata na školních závodech

Soutěž
zdroj: Thinkstockphotos/ oficiální zdroj Soutěž
aktualizováno 26.03.2017, 00:27 | 26.03.2017, 00:27 | Krásná.cz / čtenářka

Podívej se, jak si s celým příběhem vyhrála naše čtenářka Zuzana. Beátu rozhodně nešetřila.

Pokud ti unikla první část příběhu, kterou napsala spisovatelka Petra Martišková, můžeš si ji přečíst zde.

 

...

Seděly jsme na Lindině posteli, byt byl prázdný. Venku se už stmívalo a poslední paprsky světla prostupovaly do pokoje přes roztažené žaluzie. Ale ani jedné z nás se nechtělo vstát a rozsvítit. Bylo něco před půl šestou, když se rozrazily dveře a do pokoje vešla Gábina. Byla to Lindina mladší sestra a zrovna se vrátila z malování. „Co tady sedíte tak potmě? Proč si nerozsvítíte? “ Vyptávala se a hodila batoh do rohu pokoje k psacímu stolu. „Přemýšlíme,“ informovala ji Linda. „Aha, a o čem?“ Vyzvídala. „Neřeš to,“ odsekla Linda. „O něčem důležitým,“ dodala. „Aha, jo viděla jsem na Facebooku to video. Jak jste to natočily? Docela sranda.“ Smála se Gábina a sedla si k nám na postel z takové výšky, až jsme nadskočily a postel nepřátelsky zavrzala. Zoufale jsem se začala smát. „Tak už to viděla i tvoje ségra ze základky. Jsem slavná! Za týden to uvidí celý město!“ Měla jsem všeho už plné zuby, na tenhle den jen tak nezapomenu. Měla jsem chuť se zvednout a utéct někam hodně daleko odsud a už se nevrátit. Pryč z města, ze školy a hlavně co nejdál od té slepice Beáty. Nesnášela jsem ji. Po chvíli jsem se zvedla a byla jsem připravená k odchodu. „Hele dneska to balím, jdu domů, už toho mám plné zuby.“ „Neblázni, buď ještě tady, musíme to ještě probrat, přece jí to jen tak neprojde.“ Rozčílila se Linda. „Já už nic nechci řešit, nechci už o tom mluvit.“ Zoufale jsem se bránila dalším spikleneckým poradám. Holky mě ještě chvíli přemlouvaly, ale brzo viděly, že už jsem těsně před vybouchnutím, tak to radši vzdaly a řekly mi, že to všechno probereme zítra.

 

 

Večer stál za nic. Jako celý den i doma byl blázinec, ale naštěstí se mě nikdo na nic moc neptal, protože se celý večer řešil můj brácha, který před týdnem přišel s tím, že je jeho holka těhotná. Od té doby se tady celé dny řeší jenom to, jak zvládne dostudovat, když doma mu bude 24 hodin denně řvát dítě. Docela jsem byla ráda za to, že je u nás takový blázinec. Rychle jsem v kuchyni sbalila dva rohlíky a dva taveňáky a zavřela jsem se do pokoje. Myslela jsem na to celou noc. Usnula jsem až před třetí ráno a to ještě tak lehkým spánkem, že když přijelo před náš dům kolem páté velké popelářské auto, a začalo vyprazdňovat popelnice, zase jsem se probudila. V hlavě se mi to všechno pořád mlelo, myslela jsem na Lindin včerejší nápad a na tu ostudu v jídelně. Také na to, jak teď na všech sociálních sítích koluje moje video, coby nechtěné špagetové královny. Už jsem ani nehledala, kde všude to video může ještě být, jenom jsem zlomyslně doufala, že se na to brzy zapomene, anebo že někdo brzy udělá ještě větší trapas a škola bude žít zase něčím jiným. Z toho všeho přemýšlení se mi mozek tak unavil, až jsem zase usnula. Probuzení bylo hodně těžké, když to sečtu, tak ty čtyři hodiny spánku byly hodně málo. Do školy jsem přišla za pět minut osm, ale dneska mi to bylo úplně jedno, nejradši bych tam nešla vůbec. Když jsem měla otevřít dveře do třídy, měla jsem v krku veliký knedlík a přála jsem si, abych uměla lidem vymazávat paměť, vzala bych spolužáka po spolužákovi a postupně celou školu a všem bych vymazala včerejší den. Bohužel, to neumím, a tak jsem se nadechla a otevřela dveře.

 

CHCEŠ SE TAKÉ ZAPOJIT DO NAŠÍ SOUTĚŽE?
Přečti si úvodní text od spisovatelky Petry Martiškové, který najdeš zde, a rozhodni, jak bude vypadat jeho pokračování. Text v rozsahu maximálně tří stran pošli na soutez@krasna.cz spolu s heslem Příběh na pokračování. Příběhy přijímáme až do 27. března!

 

Třída najednou ztichla, ale jak jsem si později vysvětlila, nebylo to tím, že do třídy jdu já, ale tím, že už bylo po zvonění a všichni už čekali ve dveřích učitelku, a ne mě. Rychle jsem šla na místo, prošla jsem kolem lavice Beáty a měla jsem sto chutí ji vytáhnout z lavice za tu její značkovou mikinu a vlepit jí pár facek, ale překonala jsem to a šla jsem ke své lavici. Třída se začala bavit dál a nějaké velké ohlasy na mě nebyly. Kromě pár úšklebků a nějakých těch tichých poznámek, ve stylu: „Ježiš, to se divím, že přišla.“, bylo všechno celkem v klidu. „No, kde jsi?“ Ptaly se udiveně Linda s Katkou, které už seděly na svých místech, a měly na lavici připravené učebnice angličtiny. „Málem jsem zaspala. Měla jsem chuť sem vůbec nechodit, je mi z toho všeho blbě.“ Vysvětlovala jsem. „Zítra jsou závody a jsi tam psaná. Jde tam i Robin.“ Zamrkala na mě Linda. To bylo to poslední, co jsem chtěla slyšet, na závody jsem vůbec neměla pomyšlení a ještě navíc vidět se s Robinem, po mém včerejším komickém výstupu v jídelně. „A víš, kdo tam ještě jde?“ Pošeptala mi Katka. Zavrtěla jsem hlavou a čekala jsem na odpověď, podle Katčina tajemného výrazu to vypadalo, že má přijet Rachel z Přátel. „Jde tam Beáta!“ Čekala jsem jakékoli jméno, jenom ne tohle. Katka vypadala, jak kdyby to byla ta nejlepší zpráva na světě a mně to spíš připadalo jako ten největší horor, ještě horší a strašidelnější, než na které jsme vždycky koukaly s holkami. „Děláš si srandu, proč se tváříš tak nadšeně? To je katastrofa!“ Nechápavě jsem se na ni koukla. „Vždyť to je skvělá příležitost jí to oplatit, můžeš ji natočit až celá uřícená a zadýchaná doběhne, nebo až se jí něco nepovede, ať vidí, jaký to je.“ Vysvětlovaly mi holky nadšeně. „Hele já nevím a není to trochu přes čáru?“ Zeptala jsem se, ne moc nadšená jejich plánem. „Co blázníš, vždyť ti udělala to samý, ještě možná horší. Dítě, vzpamatuj se, ty jsi byla od hlavy až k patě od rajčatové omáčky a teď to video koluje po netu. Vážně myslíš, že tohle není přes čáru?“ Musela jsem uznat, že měly pravdu, to bílé tričko jsem nakonec musela hodit do popelnice, protože i po třetím pokusu o zaprání nešly ty „krásné“ rajčatové skvrny dolů, a to i když jsem na to nalila všechno možné, co jsem našla doma.

 

 

Nakonec jsem teda svolila a začaly jsme vymýšlet náš zítřejší plán na sladkou pomstu. Všechny přestávky jsme domlouvaly, vymýšlely, navrhovaly, zapisovaly a plánovaly. Až jsme všechno domluvily do posledního detailu. Celá naše třída se totiž na nás na stadion měla přijít podívat a podpořit nás, jak nám to vysvětlila naše třídní. A to měla být chvíle pro Katku s Lindou, holkám jsem půjčila svůj foťák a Katka si pro jistotu měla vzít ještě jeden, který si půjčila od táty. Samotné závody byly už od rána, ale třída měla přijít až kolem deváté, což nám nevadilo, protože jsme si říkaly, že se alespoň Beáta trochu rozběhá a uřítí, a pak bude na těch fotkách úplně neodolatelná. Já jsem měla závodit ve třech disciplínách- v tisícovce, v hodu do dálky a ve skoku do dálky. Beáta, jak jsme později vypátraly, měla dělat to samé, což se nám hodilo. Takhle jsme měly jistotu, že ji nepropásneme. Plán se zdál naprosto dokonalý a my jsme byly na sebe právem hrdé. I když jsem ze začátku nesouhlasila, teď mi to nepřipadalo tak přes čáru, alespoň uvidí, jaké to je. Večer jsem šla spát poměrně brzy, jednak jsem byla hodně unavená, protože předešlá noc za moc nestála a navíc jsem se chtěla pořádně vyspat na závody a hlavně na náš velký plán. Konečně jí to vrátím! Ta se bude divit! Pomyslela jsem si, když jsem usínala.

 

PŘEČTI SI TAKÉ:

VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh první: Pomsta přes Facebook
VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh druhý: Nejlepší zbraň je zdravé sebevědomí
VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh třetí: Plán se zkomplikoval
VELKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ: Příběh čtvrtý: Pomsta se ukrývala v piňatě

 

Ráno bylo hned lepší, venku svítilo sluníčko a já jsem vstávala docela dobře vyspalá. Byla jsem hodně zvědavá na dnešní den. Rychle jsem zamířila do koupelny, jenže tam zrovna postával brácha, stál u umyvadla a čistil si zuby. Včera v tuhle dobu spal jako zabitý, ale dneska se vrací do Prahy na školu, takže vstává stejně jako já, aby stihl autobus. „Ježíš! Já pospíchám! Dělej!“ Vrazila jsem do koupelny a opřela jsem se o futro. „Tak máš vstávat dřív. To není jenom tvoje koupelna, mrně!“ Smál se brácha. „Jaký mrně? To ty budeš mít brzo mrně! Bude z tebe fotek,“ smála jsem se. „Ty nech si to, ty cvoku jeden, radši na sebe přestaň vylívat talíře se špagetami, jo?“ Ušklíbl se. Hrozně jsem se lekla a musela jsem úplně zrudnout, protože se brácha začal hrozně smát. „Cože, tys to viděl?“ Rychle jsem se vyptávala. „No viděl, docela ti ta červená omáčka šla k vlasům.“ „No...,“ koktala jsem. „Hele, ale takový štěstí máš jenom ty, povede se ti na sebe převrhnout talíř s nějakým kečupem a ještě tě u toho natočej. Ale to bych do tebe neřekl, že jsi takovej borec a dáš to na internet.“ „No, to víš, chtěla jsem trochu pobavit Facebook,“ zamumlala jsem a rychle jsem si šla čistit zuby, protože mezitím už brácha konečně vycházel z koupelny. „Náhodou mě si teda pobavila. Když jsem to viděl poprvé, tak jsem byl mrtvej smíchy!“ „No, vždyť to byl taky účel.“ Odpověděla jsem jako největší drsňák, aby viděl, že to bylo stoprocentně schválně a talíř jsem na sebe převrhla dobrovolně. Sice jsem z toho nebyla nadšená, ale nechtělo se mi mu vysvětlovat, proč na mě spolužačka převrhává talíře, navíc jsem nechtěla, aby to vykecal rodičům. Bála jsem se, že z toho budou dělat aféru. Tohle si musím vyřešit sama! Rychle jsem se nasnídala, převlíkla jsem se rovnou do sportovního, sbalila jsem si boty na běhání, rozloučila jsem se a vyrazila jsem na stadion. Štěstí, že bydlíme tak blízko, kdybych měla chodit přes půl města, tak bych asi přišla pozdě, takhle jsem prošla tři ulice a byla jsem na stadionu.

 

 

Už z dálky jsem poznala Beátu, jak sedí na tribuně a povídá si se třemi holkami a nějakým klukem. Hned jsem věděla, jakým směrem se nevydat, a tak jsem si sedla na druhou stranu a doufala jsem, že si mě nevšimne. I když bylo to málo pravděpodobné, protože ta byla i přes tu půlku stadionu slyšet, jak se chechtá jako blázen něčemu určitě hrozně vtipnému, takže neměla čas koukat po ostatních. Stadion byl plný lidí a všude bylo spoustu povídajících skupinek. Po chvíli jsem uviděla pár holek z minulých závodů, byly docela v pohodě a minule jsme si celkem rozuměly. Když mě uviděly, tak na mě zamávaly a šly hned ke mně. Bavily jsme se docela dobře, ale já jsem po očku stejně pořád v davech hledala jediného člověka, a to Robina. Holky přece říkaly, že jde taky, tak kde je? Projela jsem očima skoro všechny skupinky, a pak jsem nechala oči na klukovi, který seděl u Beáty a jejího slepičince. Neznámý kluk se najednou otočil, asi taky někoho hledal, a já jsem mu najednou viděla do obličeje- byl to Robin. Ten kluk, co se tam celou dobu bavil Beátu a jejím fanklubem, byl Robin. Přestala jsem se bavit a chtěla jsem utéct. Jenže vtom na mě zavolala učitelka z naší školy, která nám tam přišla dělat dozor, ať si dám věci do šatny, že se za deset minut začíná, a že to jde vyřídit ještě ostatním. Podala mi klíč od šatny s číslem tři a šla za Beátou a Robinem. Rychle jsem popadla tašku s věcmi a pospíchala jsem do šatny. Nechtěla jsem se o samotě potkat s Robinem, a už vůbec ne s tou mrchou. Odemkla jsem a hodila jsem svoji sportovní tašku na lavici. Jenže než jsem stihla odejít, už se za mnou ozývaly hlasy a ve dveřích stáli ti dva. Prohlídla jsem si je zlým pohledem a jediné čeho jsem si všimla, bylo to, jak lehce byla Beáta oblečená. Měla bílé legíny, které si asi koupila tak o pět čísel menší, aby ukázala svoji skvělou postavu před Robinem a růžovou sportovní podprsenku, triko asi zapomněla doma. Jaro teprve začínalo, ale pro Robina by udělala cokoliv. Než něco stačili říct, prošla jsem kolem nich s kamenným výrazem a rychle jsem zamířila ven na stadion, co nejdál od nich. Závody začaly, pořádně jsem se rozcvičila, aby se mi líp běželo.

 

 

První disciplína byla tisícovka. Pomalu jsem se připravovala na start. Podívala jsem se směrem k tribuně a viděla jsem, jak se tam Beáta nakrucuje před Robinem, ten se vůbec nebránil a v klidu jí sahal na její vypracovaný zadek. Dělalo se mi už z toho zle, přestávala jsem chápat, jak se mi někdy mohl líbit. Když už jsme skoro startovaly, pochopila, že už by asi měla jít taky, tak vlepila Robinovi pusu a jako naschvál si stoupnula vedle mě. I přesto, že jsem nejdříve nechtěla nijak zvlášť závodit, protože mi bylo úplně jedno, jestli budu první nebo poslední, to, že stála vedle mě a já jsem ji mohla konečně v něčem porazit, byla velká motivace a pořádně mě to nakoplo. Rozhodla jsem se bojovat, alespoň v běhu. Ani jsem se na ni nepodívala, ona si mě taky nijak zvlášť nevšímala, jenom se pořád koukala na Robina. Připravily jsme se na start, soustředila jsem se jenom na sebe a čekala jsem na odstartování. Cítila jsem, jak mi buší srdce a něco ve mně mi říkalo, že to dopadne dobře. Nevnímala jsem okolí. Vtom zazněl startovní výstřel a nějaké křupnutí, ale to jsem moc nevnímala. Vyběhla jsem a začala jsem běžet, jak o život, vtom se za mnou ozvala velká vlna smíchu. Běžela jsem dál, ale když to nepřestávalo, trochu jsem zpomalila a otočila se. Uviděla jsem, jak Beáta stojí pořád u startu a drží se za zadek. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, co se děje, ale po pozdějším důkladném líčení od ostatních, jsem se dozvěděla, že prý její XSSS legíny nevydržely rychlý start a ve švu se trochu povolily, teda spíš se úplně roztrhly. Beáta stála najednou před půlkou města s děravými kalhotami a celému městu ukázala ještě něco víc, než jenom svoje vypracované nohy v legínách. Tohle se odehrávalo jenom v mých nejlepších snech, a najednou to byla realita. Beáta stála pořád na místě a všichni se smáli. Tohle by mělo ještě větší úspěch než můj špagetový skeč. Ne, že bych chtěla být nějak moc škodolibá, ale přece jenom si to zasloužila, a já jsem si to potají užívala. Jenom mě mrzí, že to holky nestihly natočit. I když myslím, že ostudu měla i bez videa. Tisícovka, která teda kvůli Beátě a jejím legínám, musela být znovu odstartována. Dopadla skvěle - doběhla jsem druhá. Beáta to podruhé už ani nezkusila. Jednak neměla už náhradní kalhoty, a hlavně ztropila takovou scénu, že ji učitelka radši nechala jít hned domů. Jak jsem zjistila druhý den ve škole, tak ji Robin pustil k vodě, asi mu vadilo, že celému městu ukázala svůj sexy zadek, teď si prý pro jistotu nehledá holky na sportovním gymplu, ale na zdrávce. No jo…jistota je jistota!



0 hlasů
Vaše hodnocení