Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlášení »  |  Registrace »
reklama

Kapitola první – Má někde větší smůlu než já?

ČTENÍ NA PŘÁNÍ: Sázka na lásku, Kapitola první

Příběh na přání
zdroj: Thinkstockphotos Příběh na přání
aktualizováno 24.01.2014, 15:12 | 24.01.2014, 10:44 | Petra Martišková exkluzivně pro Krasna.cz /

Kapitola první – Má někde větší smůlu než já?

Máš ráda příběhy na pokračování? Jeden takový jsme pro tebe připravily. Jeho autorkou je spisovatelka Petra Martišková, která má na svém kontě už několik knih pro dívky a ženy. Mladá slečna bude hlavní hrdinkou i speciálního příběhu na pokračování s názvem Sázka na lásku, který můžeš pravidelně číst na našem webu Krasna.cz. A co je ještě lepší? Můžeš se do něj sama zapojit!

 

Na konci každého dílu najdeš anketu a v ní můžeš rozhodnout o tom, jak se bude v následujícím díle ubírat příběh dál. Staň se spoluautorkou a ovlivni děj příběhu.

 

 

Autorka o sobě: Narodila jsem se 5.3.1977 v Chomutově. Příběhy a knížky miluji od svého dětství. Přečetla jsem téměř celou knihovnu, a když už jsem měla pocit, že nemám co dál číst, začala jsem si osnovat v hlavě příběhy své vlastní. Odtud už byl jen krůček k tomu, abych je hodila na papír. Ty první, nezralé a nevinné, psané na starém psacím stroji, který byl vysněným dárkem od rodičů a který mého bratra dováděl k šílenství, mám schované dodnes. Odhodlat se k tomu, abych zkusila své knížky poslat do nakladatelství, mě stálo nemalé úsilí. Nakonec jsem to, díky svému manželovi, udělala a v roce 2006 jsem vydala svou první knížku pod jménem Petra Makoliová. Za rok jí následovala druhá s názvem Letní vzplanutí. V roce 2009 vyšla kniha Láska z konce světa a v roce 2010 pak dvě novinky Zůstaň se mnou, lásko a Nikdy neříkej nikdy. Obě vyšly již pod mým novým jménem Petra Martišková (nejen v knížkách je spousta životních zvratů:-)). 

 

Více o autorce se dozvíš na jejím webu www.petramartiskova.cz.

 

A teď už k první kapitole našeho příběhu...


„Vychrtlina anorektická,“ odfrknu si nevybíravě a s odporem zahodím časopis, z jehož titulní stránky se na mě zubí známá modelka v tak titěrných plavkách, že neponechávají absolutně žádný prostor pro fantazii. Přesně díky takovým, jako je ona, co do sebe za celý narvou jedno jablko a když se rozšoupnou tak i celý kelímek bílého jogurtu, mě všichni považují za tlustou.


Kriticky uznávám, že vedle ní tak skutečně vypadám. Ale vedle ní by vypadala tlustá snad úplně každá holka včetně těch sedmiletých. Zatímco ona by se mohla převlékat za telegrafním sloupem, já jsem holka krev a mlíko, jak mi s oblibou říkává taťka.


Nelením vyskočit z válendy, kde se líně povaluju a s hromadou časopisů si krátím deštivé nedělní odpoledne, a otevřít šatní skříň, jejíž celé jedno křídlo zabírá velké zrcadlo. Prohlížím se ze všech stran, dokonce si neváhám sundat domácí triko a tepláky. Kroutím se před zrcadlem jen v bavlněném spodním prádle a kriticky si prohlížím svou postavu.


Co naplat, že mi příroda nadělila bohatě do podprsenky, když úměrně tomu mi přidala i na zadek. Oplácaná stehna tomu všemu jen nasazují korunu. Jediné, čím se mohu snad i trošku pyšnit a s čím jsem skutečně spokojená, je poměrně ploché bříško, které si udržuji pravidelným cvičením.
Sebekriticky musím uznat, že ani mé krásně husté, dlouhé blonďaté vlasy, nejsou k zahození. Na těch však nemám žádnou zásluhu, ty jsem jednoduše dostala do vínku po mamce. Jen s postupem času jsem změnila krátké mikádo za záplavu dlouhých pramenů sahajících hluboko na záda. Ne snad, že bych byla nadšenec do věčného rozčesávání, ale někde jsem četla, že dlouhé vlasy opticky prodlužují a zeštíhlují postavu. Tak proč to nezkusit, že?

 


Jenže u vlasů má spokojenost s mojí osobou začíná i končí. Za přímo příšerné pak považuji své oči. Poznat totiž jejich přesný odstín se nepovedlo ani našemu praštěnému profesoru biologie. Ten se nám snažil vnutit teorii, podle které má prý vždycky potomek barvu očí jednoho ze svých biologických rodičů. Já jsem se mu však do jeho teorie vůbec nehodila. Mamka má oči tmavě hnědé skoro až černé a taťka blankytně modré, zatímco ty mé mají v jasném slunečním dni barvu letní louky, při západu slunce se v nich objevují šedavé záblesky a v noci pak žluté tečky, prý malé hvězdičky, jak mi ráda říká babička.


„To není možné!“ vyšiloval tehdy Prvok alias profesor Bělohlávek. „Jste si jistá, že nikdo z rodičů nemá tuhle barvu? Nějakou šedou, nebo zelenou?“ doufal, ale já mu jeho naděje krátkým a energickým zavrtěním hlavy zmařila.
Brejlil mi do očí dalších pět minut, načež vše korunoval idiotskou otázkou, kterou rozesmál celou třídu: „A jste si jistá, že žijete skutečně s vlastními, tedy biologickými rodiči?“
Uraženě jsem vyskočila ze židle umístěné zcela nelogicky před tabulí, jakoby snad třída mohla vidět, jaké má člověk sedící na ní oči, a celá rudá jsem vyhrkla: „Co….co si to dovolujete?!“ A když jsem se usadila do lavice vedle Jany, ulevila jsem si tak nahlas, že mě musel slyšet i školník seškrabující sníh z chodníku u školy: „Kretén jeden!“
Jana do mě konejšivě drcla a polohlasem prohodila: „Kašli na něj, na blba. Jak něco nemá podle teorie je vedle.“
Prvok nad naší konverzací nehnul ani brvou.
„Zdá se, že mu docvaklo, jak mimo mísu to bylo.“ Zadoufala Jana.
„Tss,“ odfrkla jsem si. Na rozdíl od ní jsem byla realistka. „Ten už teď přemýšlí, jak mě na nějakém kongresu stejně pošahaných vědátorů předvede jako anomálii.“
Jak to bylo doopravdy, jsme se nedozvěděly, zato jsem si dobrého půl roku užívala hlášek o nemanželském dítěti a kukaččím mláděti. Nikola, naše třídní hvězda, která byla stejně krásná jako zlá a zákeřná, si mé ponížení dokonale užívala. A s ní i všechny spolužačky, které netoužily po ničem jiném, než se jí zavděčit natolik, aby si je vybrala za kamarádku. Blbky.


Z mého neradostného přemítání mě vyruší hlasité zaklepání na dveře. Na pozvání rodiče nikdy nečekají, takže se dveře hned vzápětí rozletí a já přistižena zabouchnu křídlo dveří se zrcadlem a otevřu druhé předstírajíc horečnaté hledání nějakého kousku oblečení.
„Ty se někam chystáš?“ diví se taťka.
„Myslela jsem, že zajdu k Janě.“ Zalžu bez uzardění. Za nic na světě bych před svým super štíhlým taťkou nepřiznala, co mě trápí.
„V tomhle počasí?“ nechápe. „A takovou dálku?“
„Nemusela bych chodit takovou dálku, kdybyste neměli ten šílenej nápad stěhovat se kilometr za město!“ odseknu. Vím, že jsem protivná, ale nemůžu si prostě pomoct.
„Aha,“ odtuší taťka s naprostým klidem a s pokrčením ramen dodá: „Myslel jsem, že už sis zvykla, že to tu máš ráda.“
„Zvyknout si tady?! Na samotě u lesa?! Vypadám snad jako Medvěd Brtník?“ pitvořím se.
„Přišel jsem tě vyzvat na souboj v kanastě, ale jak tak koukám, jdu nevhod.“ Usoudí zcela správně a bez otálení zmizí stejně rychle, jako se v mém podkrovním pokojíku objevil. A já namísto toho, abych se za ním rozeběhla s omluvou a byla vděčná za vytrhnutí z nudy, vypláznu na zavřené dveře úplně dětinsky jazyk.


Uklidím po posteli rozházené oblečení a zapnu si počítač. Táhnout se do města za Janou mě ani nenapadne. Šlapat kilometr v tomhle počasí, do kterého by člověk ani psa nevyhnal, se mi opravdu nechce.


Celý kilometr mě dělí nejen od Jany, ale také od oblíbeného kina, kam ráda a pravidelně docházím, od už míň oblíbené lidové školy umění, kterou navštěvuji již dlouhých deset let, od babičky, co bydlí na nejvzdálenějším konci města v rodinném domku s velkou zahradou, u níž jsem tak ráda trávila volná odpoledne, od školy, ta mi, pravda, zase tolik nechybí, ale taky od všech možných lákadel, které město pro zanedlouho sedmnáctiletou holku nabízí.

 

PÍŠEŠ RÁDA?

Tak se zapoj a přispěj svým příběhem i ty. Máš hned několik možností.

 

* Poslat nám můžeš například svůj příběh, který se skutečně stal. Více zjistíš zde.

 

* Pokud sníš o kariéře spisovatelky a šuplík se ti hromadí povídkami nebo básničkami, ukaž své dílo v rubrice Vaše tvorba. Více se dozvíš zde.

 

* Podělit se s námi můžeš o příběh o svém prvním milování. Za něj navíc můžeš získat lákavý dárek. Více zjisti zde.

 

* Patříš mezi fanynky seriálu Upíří deníky? U nás najdeš příběh na pokračování, inspirovaný seriálem, který tvoří samotné čtenářky. Sleduj aktuální díly a klidně přidej i svůj vlastní.

 

* Víš, že se dokonce můžeš stát jednou z našich blogerek? Vydáme rádi i tvůj článek.

 

 

Dřepím tady jako zakletá princezna na zámku a celým srdcem doufám, že jednoho dne naši pochopí, že vrhnout se do podnikání v turistickém ruchu, byla hloupost a vrátíme se do našeho čtyřpokojového bytečku uprostřed největšího sídliště v Pavlově. Doufám v to už celé dlouhé čtyři roky. Přesně před čtyřmi lety se totiž naši rozhodli kývnout na nabídku taťkovo kolegy z práce a koupit polorozpadlý penzion, k němuž jsme návdavkem dostali i staré a dávno nepoužívané koupaliště.


Pan Peterka, původní majitel moc dobře věděl, proč se té barabizny tak levně zbavuje. Dřeli jsme tady jak námezdní dělníci celé dva roky, než se nám to podařilo dát do obyvatelného stavu. Další rok trvalo vyběhat všechna povolení a vyjádření, jak města, tak hygieny a od další asi stovky úřadů, než mohli naši s velkou radostí představit světu nově zrekonstruovaný penzion s příznačným názvem „U Koupaliště“. Stálo nás to kromě potu a puchýřů také veškeré úspory a ještě si naši uvázali na krk pořádnou hypotéku. Pro mě to znamenalo jediné, zapomenout na nové kousky do šatníku, do knihovny a ani nemyslet na nový počítač nebo mobil, který bych potřebovala ze všeho nejvíc, neboť ten, co mám, už má špatný mikrofon. Stejně tak na prázdniny u moře, nebo alespoň v Českém ráji pod stanem, dokonce i na pitomej výlet, kterých jsme do té doby podnikli s našima pěknou řádku. Však mi dodnes jako vzpomínka na dětská léta visí v pokoji nástěnka s mapou a špendlíky, na nichž jsou z papíru malé vlaječky s rokem, kdy jsme dané místo navštívili. A že jich je v mapě pořádná řádka.

 

 

Celé tohle šílené období završili slavnostní večeří v nejluxusnějším podniku ve městě, kterou jsem brala jako nový začátek po tolika měsících dřiny. Objednala jsem si tehdy moje nejoblíbenější jídlo, kuřecí prsíčka s broskví, šlehačkou a hranolky a s chutí se do něj pustila, když se na mě naši vyčkávavě podívali a taťka mi slavnostně oznámil: „Tak nejhorší už máme za sebou….“
„No konečně,“ zahuhlala jsem s plnou pusou v naivní představě, jak se vše vrátí do starých kolejí.
„….a můžeme se přestěhovat.“ Doplnil taťka a já vyvalila oči. Nevím, jestli to bylo víc zděšením z té novinky, nebo z toho, že jsem se díky drobku z kuřete v plicích nemohla dobrou minutu nadechnout. Vykašlávala jsem ho navzdory pohoršeným pohledům uhlazených páprdů od vedlejších stolů dobrou půl hodinu, než jsem byla schopná se zase normálně nadechnout a alespoň trošku vstřebat novou informaci.
„Stěhovat se? Ani náhodou!“ vychroptila jsem tak rozhodně a rezolutně, jak jen to v danou chvíli šlo.
Víkend na to už jsem spala v novém pokojíku a kuře s broskví a šlehačkou od té doby nesnáším. Může mít někdo větší smůlu než já?
Jenže to jsem neměla nejmenší tušení, že tohle mé zakletí v penzionu U Koupaliště bude tou nejlepší věcí, která se mi mohla stát…

 

Anketa
Jak se bude jmenovat hlavní hrdinka?
81 hlasů
Berenika
55 hlasů
Izabela
22 hlasů
Liliana
8 hlasů
Evelína
87 hlasů
Heidi
Hlasovalo 253 lidí
 



7 hlasů
Vaše hodnocení