Stalo se to jednoho pozdně jarního večera. Jako každý čtvrtek jsem se vracela z lekce angličtiny. Bylo mi šestnáct, měla jsem velké plány se svým životem, chtěla jsem být překladatelkou, chtěla jsem studovat v Americe, chtěla jsem projet Státy křížem krážem, chtěla jsem skvělého přítele, rodinu, děti. A s tím je teď konec.

Byl večer, ale ne úplná tma, takže i když jsem šla parkem, nebála jsem se. Jednak jsem tamtudy chodila téměř každý den, a pak tam taky svítily lampy. V uších jsem měla sluchátka s rockovou hudbou. Že to byla chyba, už teď samozřejmě vím.

Toho chlapa jsem si všimla až ve chvíli, kdy na mě skočil. V první řadě mi zakryl rukou pusu, takže i když jsem se snažila křičet, nemohla jsem. Alespoň jsem se snažila kopat, ale marně. Vždy, když jsem četla nebo slyšela o nějaké znásilněné holce, nemohla jsem pochopit, jak se nedokázaly ubránit. Přece když bojujete o život, dáte do toho všechno a nikdo vás nemůže zastavit. Teď už chápu, jak je to těžké.

Zatáhl mě do obrovského křoví, kde mě hodil na zem. Chtěla jsem využít chvilkové svobody a pokusila jsem se o útěk, taky jsem začala křičet, ale asi mě nikdo neslyšel. On mě zase rychle chytil a zkroutil mi ruku za záda tak surově, že mi ji zlomil. Bolestí jsem vykřikla, ale hned mi zase zacpal pusu.

Už jsem se loučila se životem, když ze mě začal strhávat oblečení. Neměl to lehké, musel překonat pásek i zapínání kalhot. Když ze mě rval tričko, skoro mě uškrtil. Ale i když jsem se snažila kopat nohama a všemožně se kroutit, nepomohlo to. Nebyl o tolik větší než já, ale byl docela mohutný. Z mých kopanců si nic nedělal, dokonce se smál. Ten jeho smích slýchávám dosud.

Podařilo se mi ho kopnout do kolene, ale vysloužila jsem si za to takovou facku, že se mi zatmělo před očima.

Z toho všeho si pamatuji jen na bolest. Byla jsem panna a on byl opravdu surový. Křičet jsem nemohla, jen jsem brečela, ale ani slzy ho neobměkčily. Pamatuji si, jak byl strašně těžký, jak jeho dech smrděl po cigaretách a pivu.

Trvalo to dlouho, nebo mi to tak přišlo. Nejdelší a nejhorší chvíle v mém životě. Ke konci už jsem omdlévala. Když byl hotový, řekl, že jsem byla skvělá a políbil mě. V tu chvíli jsem se pozvracela. Naštval se, takže když vstal, dvakrát do mě kopl a já jsem omdlela.

Probral mě saniťák ze záchranky, která pro mě přijela. Byla jsem dezorientovaná, všechno mě bolelo a navíc se ke mně skláněl chlap, který byl neskutečně podobný tomu, co mě znásilnil. Začala jsem křičet, kopat kolem sebe a hysterčit. Trochu mě uklidnila až policistka, která mi potom pomohla do sanitky a zůstala se mnou celou dobu, dokud nepřijeli moji rodiče.

PŘEČTI SI TAKÉ:

VAŠE PŘÍBĚHY: Už v šestnácti vím, že nikdy nebudu mít děti
VAŠE PŘÍBĚHY: Kvůli úchylovi se mi zhnusil sex
VAŠE PŘÍBĚHY: Místo první lásky jsem zažila znásilnění!

Dostala jsem se do šoku. Byla jsem úplně mimo, prostě jsem jen zírala do prázdna. Prošla jsem několika vyšetřeními, dokonce mě fotografovali, policie se pořád na něco vyptávala. Spolupracovala jsem, řekla jsem jim první poslední (tedy to, na co jsem si vzpomněla), protože jsem chtěla vidět toho hajzla ve vězení a taky jsem nechtěla, aby to udělal ještě nějaké jiné, i když v tu chvíli mi byly všechny další putna. Pořád jsem se sama sebe ptala, proč zrovna já? Proč si vybral zrovna mě? Copak nešla tím parkem jiná holka? Vím, zní to krutě, ale kdybych si měla vybrat, jestli já nebo nějaká jiná, já bych to nebyla.

Vyšetřování bylo dlouhé, ale zbytečné. Doteď ho nechytili. Ze mě se stala troska, chtěla jsem spáchat sebevraždu, místo toho jsem se začala řezat, protože svoje tělo nenávidím. Možná, že kdybych byla tlustá nebo ošklivá, nevybral by si mě. Moje tělo si teda zaslouží potrestat a mně to pomáhá vypustit páru.

Jsou to už tři roky! Za tu dobu jsem prošla několika ordinacemi psychiatrů a psychologů. Můj život, takový, jaký byl předtím, skončil. Jsem jedináček a kromě mých rodičů (a samozřejmě příslušných orgánů) o tom nikdo neví. Ve škole jsem se přetvařovala, než jsem se zhroutila a přestala do ní chodit. Každý hlasitější zvuk mě vyděsí, když cítím pivo, chce se mi zvracet. Nevěřím mužům, svého otce jsem poprvé po tom objala až po sedmi měsících, nesnesla jsem ho ve své blízkosti, i když jsem věděla, že mu to ubližuje a že on za nic nemůže. Stále jsem se s tím nevyrovnala a kdo říká, že na to musí holka zapomenout a jít dál, ví o tom houby. Noční můry mám i teď. Můžu jen děkovat Bohu, že jsem si od něj neodnesla nějaký suvenýr v podobě nemoci nebo dítěte, na to mi daly ty tabletky po.

Hodně mi pomohla mamka, která mě podporovala i po tom, co se dozvěděla, že se řežu. I když jí to chvilku trvalo. Přetrpěla se mnou všechny noční můry, nějakou dobu byla se mnou doma a byla mi mnohem lepším terapeutem, než všichni ostatní. Dostala mě i z anorexie, do které jsem spadla. Bez ní bych to nezvládla a asi jí nikdy dostatečně nevyjádřím svou vděčnost.

Taky jsem se dozvěděla, že mě tenkrát v parku našel jeden starší pán, který tam venčil psa, tedy asi mě našel spíš jeho pes. On mi ale zavolal pomoc a nenechal mě tam jen tak ležet, jako by to možná mnozí udělali. Lidská lhostejnost je hrozná. Nikdy jsem mu nepoděkovala a to mě mrzí.

Přála bych si tu uvést nějakou radu pro všechny holky, jak se takové zkušenosti vyvarovat, ale žádná mě nenapadá. Asi se to nedá ovlivnit. Nikdy nemůžete vědět, kdy nebo kde k tomu dojde a nemusí to být zrovna v podvečer v parku. Sama sebe jsem se taky často ptala, proč tohle muži dělají. (Píšu jen muži, protože i když jsou znásilňovaní i muži ženami, neslyšela jsem o žádném případu, kdy by ženská přepadla v parku muže a znásilnila ho.) Co je k tomu vede? Proč takhle ubližovat? Ať už je k tomu vede cokoliv, nemají na to právo a měli by za to být trestaní mnohem tvrději, než je pár lety v tom lepší případě, když je chytí.