Karolína si prošla obdobím, kdy netoužila po ničem jiném, než po smrti. Myslela si, že jen tak bude správně emo...

Svou EMO éru už mám dávno za sebou. Samozřejmě, některé z neklamných znaků toho stylu, ofinou počínaje a jizvami konče, mi zůstaly dodnes. I přesto, že nechápu, proč má být znakem EMO zrovna řezání.

Moje pokusy o sebevraždu začaly někdy na začátku loňského školního roku. Pořád jsem měla takový dojem, že mě nikdo nemá rád, že na mně nikomu nezáleží, že jsem na světě sama a nikomu nebudu chybět a tak dál. Tehdy jsem se "jen" řezala.

Po několika týdnech na to přišli naši, když jsem neopatrně vyhodila do koše hadřík s otiskem zakrvácené čepele mého kapesního nožíku. Objednali mě k několika "cvokařům" - ach to jejich zklamání, když mi ani jeden z nich nepomohl! Každopádně z mého pokoje byly odstraněny veškeré ostré předměty, včetně nůžek nebo drátů (třeba drátěných náramků) a z koupelny žiletky.

Marná snaha

Někdy tou dobou jsme si o výtvarce měli obkreslovat ruce a různě je dozdobovat a tak dál. Dohnala jsem na WC půl třídy, když jsem ukazovala svůj obrázek na kousíčky rozřezané ruky. Tou dobou se ty moje pokusy o sebevraždu proflákly po celé škole, nejspíš díky mé "nejlepší kámošce", která prostě neuměla držet pusu a vykládala to na potkání. Někdo dokonce můj "tragický" příběh poslal do školního časopisu.

Všichni mě šikanovali. Bez rozdílu věku nebo pohlaví. Včetně mých takzvaných "kámošek". Když jsem se o tom všem dozvěděla, vrátila jsem se k úvahám a snaze o svou vlastní smrt. Chtěla jsem skákat pod auto, autobus, když jsme byli na dovolené v Itálii, chtěla jsem skočit z útesu. Několikrát jsem se dokonce pokusila předávkovat, jenže doma jsme tou dobou neměli nic nebezpečnějšího, než Ibalgin, ale i tak mi museli vypumpovat žaludek.

Zase jsem musela chodit k psychologovi. Zase bez výsledku. Rodiče už nevěděli, co se mnou dál, schovávali už přede mnou skoro všechno - ostré předměty, léky, chemikálie, dokonce i cestovní katalogy. Ale já jsem stále chtěla umřít a snažila jsem se co nejblíže k smrti dostat veškerými prostředky, které jsem měla k dispozici.

PŘEČTI SI TAKÉ:

VAŠE PŘÍBĚHY: Přepadl mě úchyl

VAŠE PŘÍBĚHY: Dokážu zvítězit nad bulimií?

VAŠE PŘÍBĚHY: Přežila jsem svou smrt!

VAŠE PŘÍBĚHY: Táhl to na dvě strany

Smrt jako řešení?

Jako by snad smrt něco vyřešila. Párkrát mě tyto pochyby napadly, ale ty temnější myšlenky tuto rádoby "světlou" rychle zaplašily. Odhodlala jsem se k nejdrastičtějšímu způsobu, minimálně pro mě, a přestala jsem jíst. Jedla jsem jen jedno menší jídlo denně, pomalu jsem ztrácela i chuť k jídlu. Za dva měsíce jsem zhubla o deset kilo, ale to nestačilo. Nakonec jsem se zruinovala tak, že mi bez sebemenších důvodů krvácely dásně. Nosila jsem tlusté oblečení, někdy i několik vrstev, aby ostatní nic nepoznali. A oni to tak baštili, že jsem měla chuť se jim svými krvácejícími ústy smát.

Ale tou dobou ve mně něco zacvaklo na "správné místo". Najednou mi došlo, jaké jsem dělala hlouposti a velkou rychlostí jsem zase nabrala svých deset kilo zpátky. Bohužel jsou věci, které už nevrátím.

Například to, že si o mně teď stále všichni myslí, že jsem EMO. Že se mi díky tomuhle sebevražednému šílení i po roce a půl nesrovnal menstruační cyklus a skoro každý den zvracím. Nebo to, že mám žaludeční vředy a 90% předpoklady k cukrovce z toho přežírání, který jsem si dopřávala, když jsem se snažila zase nabrat. To, že mám na rukách hluboké jizvy a pochroumanou levou nohu, vzpomínku na jeden můj nevydařený skok ze skály.

To, jak vypadám, jak se cítím, i že mi nedůvěřuje ani vlastní rodina. To, že díky mým ustavičným pokusům o sebevraždu mě málem vykopli ze školy. Že po prášcích na zvýšení imunity, které do mě doktoři začali hustit, když jsem si zlomila nohu a dvakrát se předávkovala, jsem přibrala dalších patnáct kilo. Klidně by se za důsledek dalo považovat i to, že se se mnou ve škole nikdo nebaví, i když už jsem "v pohodě". Že mi nadávají do masochistky. A to je všechno jen MOJE blbost. JÁ jsem chtěla umřít a JÁ tudíž ponesu následky.