Rozhovor s Ewou o novém albu, vztahu k módě a jejím studentském životě

Pospíchala jsem napříč Václavským náměstím, zrovna odbíjela osmá hodina večer a ve čtvrt na devět už jsem měla být v Paláci Koruna - to je úplně dole na Václaváku, naproti New Yorkeru. Už když jsem vstoupila do dveří, viděla jsem prostě milou a usměvavou slečnu. Během našeho následujícího rozhovoru jsem taky zjistila, že mimo to je i  neskutečně vyrovnaná, chytrá, zábavná – to zdůrazňuji, nad věcí a ví, co od života chce. Ačkoli jsem měla mít na rozhovor jenom 15 minut, Ewa mi dala ochotně prostor pro všechny moje otázky. Do budoucnosti jí moc fandím, přeju ještě více úspěchů, především úspešně složit maturitu a doufám, že se ještě někdy potkáme u dalšího rozhovoru!

Co bys mi řekla o DVD 18 live a stejnojmenném novém albu?
Je to vlastně záznam z koncertu, kde jsem oslavovala svoje 18. narozeniny. Jeden koncert byl v Polsku, jeden byl v Čechách a z toho jsem vydala toto DVD. Zároveň tedy jenom hudební stopu, což je to live CD. Jsou tam písničky od začátku, od singlu Měls mě vůbec rád až po dnešek. Jsou tam i různé aranže, pak tam mám hosty Toxique, se kterýma zpívám jednu věc, je tam i kouzelník, který mi utrhne hlavu... Prostě fakt myslím, že to byla velká show - jsou tam pyrotechnické efekty a jiné. Tedy i bonusové materiály a jsou tam i klipy. Mám strašnou radost z toho DVD, protože si myslím, že se fakt povedlo.

Slyšela jsem, že i sama skládáš, tak bych se tě chtěla zeptat, jestli tam máš i nějaké písničky, co jsi složila sama?
Texty určitě. Texty skládám od 14, 15 let. Třeba singl La La Laj, Toužím je můj text. Písnička Déšť, která je úplně na konci, tak je jak textově, tak hudebně moje. To je vlastně moje hudební prvotina. A k singlu Sama sobě, který promuje DVD, tak jsem taky napsala text. Jinak jsem se tomu moc nevěnovala, protože kvůli škole je složité zvládat ostatní věci a sedět doma a tvořit vyžaduje čas a prostor, aby se člověk a jeho osobnost mohla rozvíjet, takže na to zatím moc prostoru nebylo, ale chystám se na to zaměřit a budu psát a skládat. Teda teď, jak čtu ty knihy k maturitě, tak jsem začala tvořit trošku v jiných věcech, poezie a tak ;-) Teď si ještě budu užívat ten studentský život a potom se zaměřím zase na hudbu.

Když jsme u toho tvého studenstkého života... Co maturita? Máš už to všechno přesně naplánované? Jako třeba rozpisy a tak?
Mám. Už teď jsem totálně omezila všechny aktivity a vlastně ani o víkendech skoro nekoncertuju. Prostě se učím. Fakt si k tomu sednu.. Akorát mám trošku strach, že je to krátkodobá paměť, že se to naučím, a pak když přijde maturita, tak to nebudu umět. Ale to jediné, z čeho mám strach. Přijde mi, že nejlepší motivací pro to si k tomu fakt sednout a naučit se to je představit si tu ostudu... Jako že celé Polsko a celé Česko by si šuškalo o tom, jak je Ewa Farna blbá a nedala maturitu... Tak mě to docela děsí, se přiznám.

A z čeho maturuješ?
Státní maturita... To znamená čeština a výběr mezi matematikou a angličtinou, což je u mě určitě angličtina. A další věc je školní maturita. Tam musím maturovat z polštiny, protože chodím na polskou školu. A navíc ještě ZSV - jakoby volitelný předmět.

Co je tvojí inspirací pro skládání a kde nejčatěji to probíhá?
To je různý. Inspirace je všechno kolem nás - situace, nějaký stav, nebo to, že se mi líbí ta kytka, tak řeknu tyo a prostě mě to bude inspirovat. Nebo nějaký pocit, emoce. To všechno je inspirací. Jenom jak to člověk uchopí. A kde skládám? Tak třeba svůj první text jsem napsala v autě v garáži, to mi bylo tak 14. Sedla jsem si do něj, pustila jsem si tu písničku a začala jsem psát. Za dvě hodiny jsem vylezla a text byl hotovej. A pak jsou třeba věci, kdy je ten člověk nucen časem to napsat rychle - to se mi stalo nedávno. A s tím textem jsem měla problém. Buď vás to prostě chytne a máte to za chvilku, nebo je to strašně zdlouhavý proces.

Ten text, co jsi složila v autě. Využilas ho někde?
No, to bylo přímo na desku Ticho a je to text Nemám na vybranou.

Jak moc řešíš módu v osobním životě?
Moc ne, no. Baví mě módní věci, baví mě móda, ale já se hlavně zaměřuju na krk. Nejen protože zpívám, ale potřebuju mít zakrytý krk, takže nosím šály. Často se mi stává, že nestíhám, takže jdu s mokrou hlavou ven, a to znamená nasadit čepici. Jo, a potřebuju velké kabelky, protože v nich nosím strašně moc věcí. Co se týče podpatků… Nemůžu existovat normálně na podpatcích, takže mám ráda hlavně pohodlné boty. Takže barevně to nějak sladit, ale důležité pro mě je, aby to bylo opravdu pohodlné, aby mi bylo teplo. To, abych byla krásná, abych byla líbivá a abych vypadala k světu, tak to už pak mají na starosti odborníci. Udělají mi masku a udělají ze mě člověka. Pak přijdou stylisti a tak dále ;-) A to pak na těch fotkách vypadá... Ale takhle normálně v životě? Nenalíčená, culík a pojďme ven.

Máš oblíbené shopping centrum tady v Praze? A co nějaký oblíbený obchod?
Mmm. Často chodím do Palladia, když jsem v Praze. Ale jinak, já v poslední době strašně málo nakupuju, a když už, tak v Polsku. To spíš když máme nějaké focení, tak paní stylistka přinese hrozně moc variant a já si to vyzkouším. A když to mám na sobě, řeknu to, to, to, to a to… A odkoupím si to od ní, než abych chodila po obchodech. Já totiž vydržím maximálně dvě hodiny a pak mi elektrizují vlasy a všechno a mě to strašně unavuje. Jsem v tomhle takovej chlap, možná.

Stalo se ti někdy, že bys potkala někoho ve stejných botech, tričku nebo tak?
Ne, ne, ne, to se mi stává málokdy, protože mám ráda, když nemám úplně stejné věci jako někdo jiný. Kdyžtak tričko z HM má asi každý, to je takový to obyčejný, a to je to nejlepší.



Přemýšlela jsi někdy nad tím, jaké by to bylo, kdyby tě neznala celá Česká republika, Polsko a kdo ví kdo kde ještě?
Nepřemýšlím, protože mě nebaví přemýšlet nad věcmi, se kterými nemůžu nic udělat. A je to pro mě ztráta času a takové to kdyby je naprosto zbytečné a já ráda uvažuju racionálně ve věcech, se kterými můžu něco udělat a je jich strašně moc a nic s nimi nedělám, takže radši ten čas využiju v těch věcech, se kterými si můžu hrát. No. Samozřejmě by to bylo asi něco jiného, ale to zásadně nijak neovlivňuje můj život. Takže i kdybych nezpívala, tak se chovám úplně stejně. Jsem prostě potrhlá puberťačka, které je jedno, jestli se na ni někdo kouká. A jestli má chuť tančit na letišti, tak prostě bude tančit ve 3 ráno na letišti. A to, že by to bylo druhý den v novinách? Tak co? Tak jsem prostě tančila na letišti, nedělala jsem nic špatného, za co se mám stydět. A i když se děje něco zlého, tak je to přece úplně normální a zažívá to každej druhej. A to, že se to stane tady Frantovi za rohem, nebo mě, je úplně jedno, protože jsme úplně stejní lidé. Akorát moje práce je sledovaná veřejností a v některých věcech je to super, v některých horší. A je třeba si uvědomovat ty pro a proti a umět s tím nějak vnitřně pracovat a ocenit to a zároveň si užívat života. Neomezovat se tím, co si ten člověk pomyslí a co mám dělat, protože takhle bysme se nikdy nikam nedostali. Naučila jsem se žít s tím, aby mi bylo jedno, co si o mě kdo myslí.

Co děláš tak normálně o víkendu? Chodíš na kafe s kámoškama, nebo třeba když máš náladu mrknout na film, tak se podíváš na film…? Máš na tohle čas?
Spíš ne.Teďka se učím, ale i tak o víkendech převážně hrajeme. Spíš když jdu do školy, tak po škole si můžu jít s kamarádkami někam sednout. Když je to teda normální den, protože v pátek taky většinou hrajem a samozřejmě, když se nemusím zrovna nic učit. Je to hodně spontánní, není to
plánovaný. A to je vždycky nejlepší.



Seriály The Vampire diaries, The Secret circle a další fenómény současnosti teda asi nestíháš sledovat?
Ne, neviděla jsem to. Něco jsem o tom slyšela, tomu se nedá vyhnout, ale nesleduju.

Nepřipadáš si oproti svým vrstevníkům v některých věcech vyspělejší? Protože přece jenom se pohybuješ v jiném světě, který tě vlastně donutil se mnohem dříve posunout vpřed…
Někdy v něčem možná. Ale jen díky tomu, že kdyby byl kdokoli jiný na mém místě, tak by to úplně stejně vnímal, protože ty okolnosti a ty situace, kterými by prošel, tak ho vždycky nějak ovlivní. A myslím, že mě neovlivnili nějak nepřirozeně. Že každý by byl na mém místě ovlivněn a možná by mu to dalo i něco navíc, protože ty věci mu dávají jisté privilegia v tomhletom. Že se naučí v tom chodit. A zase mi unikají jiné věci, takže si myslím, že je to vyrovnané. Já když přijdu do třídy, tak jsem největší děcko a největší blbec, protože oni mají přečtený všechny knihy, všechno naučený... Já tam prostě přijdu z úplně jinýho světa. Rozumím třeba víc těm praktickým věcem, takovým těm ze života, což podle mě je třeba lepší, ale na druhou stranu zase nechápu některé věci, třeba v té škole. Takže takhle to vnímám, ale jinak si myslím, že jsem stejná jako oni, cítím se tak a občas si říkám. Je toho hodně. A pak když vidím svoji kamarádku ze třídy, která se sama se svojí mámou stará o 13 dětí, které adoptovali, tak si říkám, co já tady mám za problémy. To je neuvěřitelné. Já obdivuju hrozně moc lidí a je hrozně moc lidí, kteří by se měli obdivovat mnohem víc, než já tady. Já si jenom zpívám pro radost a baví mě to. A jsem vlastně jenom dítě štěstěny, že můžu dělat to, co mě baví. A je tady mnohem víc lidí, kterým by se měl dávat prostor a obdiv.