Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlásit »  |  Registrace »

Přináším ti rozhovor s dívkou, která si prošla sérií diet, úmorným cvičením a po několika týdenním hladovění byla hospitalizována v nemocnici.

Život s anorexií je každodenní boj

Mentální anorexie
zdroj: Thinkstockphotos Mentální anorexie
aktualizováno 15.03.2013, 01:10 | 15.03.2013, 00:00 | Angel-ina*/Krasna.cz

Přináším ti rozhovor s dívkou, která si prošla sérií diet, úmorným cvičením a po několika týdenním hladovění byla hospitalizována v nemocnici.

Andrea se zákeřnou anorexií bojuje již pátým rokem. Je to ovšem velká bojovnice a své zkušenosti s touto nemocí šíří dál na svém blogu.

Kdy ses rozhodla, že začneš hubnout? Měla jsi nějaký určitý cíl, kolik si chtěla shodit?
Popravdě řečeno - s omezováním jídla a různými preparáty na hubnutí, jako jsou spalovače tuku, jsem začala už v osmi letech. Tehdy to do mě doslova cpala moje matka, která v té době viděla sport jako smysl života. Podle ní ten, kdo nedělá sport, při kterém se pořádně zapotí, není snad ani člověk na úrovni. Byla jsem nucena chodit do pohybových her, sportovních kroužků, na aerobik, spinning, každý víkend cyklistika na dlouhé tratě. A jelikož jsem odmala díky matce a lidem, kteří mě obkopovali, měla velmi nízké, téměř žádné sebevědomí, začala jsem se nenávidět a trýznit sama sebe tímto způsobem. V naší rodině není jediný člověk štíhlý, všichni mají nadváhu, takže já jsem k tomu měla předurčené dispozice. S přibývajícím věkem, jak jsem s vyvíjela v ženu, mi začaly růst boky, začala jsem se zaoblovat a rapidně za krátkou dobu přibírat. Úplná anorexie restriktivního typu u mě propukla ve 13 letech, kdy jsem z velkého stresu v rodině a kvůli šikaně od spolužáků a dětí okolo mě spadla do bludného kruhu přejídání. Tehdy mi bylo v podstatě jedno, kolik vážím, ale čím častěji jsem to dělala, tím více se samozřejmě vychylovala ručička na váze. Nakonec to bylo ve fázi, kdy jsem za den vážila i o dvě kila víc. Najednou ve mně nastal blok. Neměla jsem vůbec nadváhu, naopak - do té bych musela mít v té době ještě nějakých 9 kilo víc, ale prostě jsem ze dne na den přestala skoro jíst. Žila jsem třeba o talířku rajčat nebo hrsti cornflakes denně. Cíl, kolik jsem chtěla shodit, jsem měla. Původně to bylo 5 kilo, ale potom to člověka tak pohltí, že chce víc a víc... Takže to postupně bylo 10 a potom 15 kilo.

Začali si na tobě té změny všímat rodiče nebo spolužáci/kamarádi?
Začali, ale já to asi nevnímala, že to vnímali lidi kolem mě. Potom už mi někteří spolužáci říkali, že se mám najíst, že jsem proti nim jak kostra. Ale já si myslela, že si dělají srandu, že to přece nemůžou myslet vážně. Jinak anorektici všeobecně (i já) umí výborně skrývat svou nemoc. Nosila jsem pořád plandavé oblečení, nosím to tak i dnes. Cítím se špekatá, obtloustlá, a když mi nějaké triko sedí na tělo, hned si vydedukuju, že je mi malé a musím zhubnout. Matka si toho všimla až po dlouhé době, myslela si, že jen držím nějakou ze svých chvilkových diet. Až po 11 kilech dole si toho všimla. S otcem nežiji, takže k tomu se moc vyjádřit nemůžu

Na kolik kilo ses se svojí výškou 168 centimetrů dostala a v jakých časových intervalech se ti podařilo shodit?
Tak to si takhle z hlavy nepamatuju. Chtěla bych hlavně podotknout, že jsem vždycky byla typ, co je mohutný, hodně svalnatý a vždycky jsem vážila víc kilo, než na kolik jsem vypadala. Většinou mi lidi tipují zhruba o 10 kilo míň. Moje výška je 168 centimetrů a nejnižší váhu jsem měla 46 kilo. Ale od 14 let jsem se hodně přepínala v posilovně a nabrala hodně kilo na svalové hmotě. Jinak anorexie se později změnila v bulimii, kdy jsem se dostala až na váhu 64 kilo. To bylo nejhorší období v mém životě. S těmito nemocemi se peru už pátým rokem.

 

Anorektička Andrea
Andrea (Foto: krasna.cz/archiv blogerky)

 

Jak vypadal tvůj jídelníček během dne?
Záleží, ve které fázi. V období anorexie to bylo například 5 gumídků, hrst cornflakes a jablko za celý den, někdy i méně. V bulimické fázi klidně 68 rohlíků, kostka másla, 8 tabulek čokolád, 12 litrů limonády, litr projímavého čaje, 4 talíře špaget, 8 objednaných jídel z fast foodu, krabice moučkového cukru... a daleko více. Nedá se to tu všechno vypsat.

Začala jsi sama řešit tvoji nemoc? Co bylo nejtěžší si připustit?
NE! Právě, že jsem si vůbec nepřipustila, že bych byla nějak nemocná. Přestože jsem se strašně uzavírala do sebe, neměla jsem najednou na nic náladu ani sílu, byla jsem strašně moc vyčerpaná. Až první návštěva psychiatričky, kam mě odvedla matka, rozhodla o tom, že trpím mentální anorexií. Nejtěžší bylo si připustit, že je to nemoc, při které mi jde opravdu o život. Dodnes tomu nemůžu uvěřit.

Mohla bys zhruba popsat, jak probíhá ten "ozdravný proces“, kdy se lidé snaží z anorexie dostat? Určitě si to žádá hodně času, nebo ne?
No v první řadě jde o to, jestli se z toho chtějí dostat ti nemocní nebo jen z donucení musí, např. kvůli rodičům v nejčastějších případech. Já si třeba vůbec anorexii nepřipustila, přestože už jsem v ní asi rok byla. Matka potom poznala, že se hodně ztrácím před očima, měla jsem několikrát glykemické kóma atp. Dovedla mě k psychiatričce a tam mi to na férovku řekla, že mám mentální anorexii. V tu chvíli mnou projel strašný šok a zároveň strach. Strach o holý život. Ale když na to teď vzpomínám, přece jen už je to 5 let a jsem na tom daleko hůř než tehdy. Kéž by se aspoň tyto časy daly vrátit.

PŘEČTI SI TAKÉ:
TEST: Ohrožuje tě anorexie nebo bulimie?
VAŠE PŘÍBĚHY: Ty jsi tak hubená! Nejsi nemocná?

Co se týče doby léčení, je to zcela individuální. Říká se, že průměrná léčba trvá 6 let, ale jsou také ti, u kterých se anorexie zastihne v brzkém stádiu a ještě se z ní stihnou dostat třeba do půl roku. Ale také jsou tací, co na PPP umírají, a také ti, kteří se z ní nikdy nevyléčí a drží je při životě jen velmi časté hospitalizace na metabolických jednotkách, pobyty v léčebnách a psychiatrických klinikách a podobně. Mám-li říct pravdu a objektivní názor, u nás v Česku je úroveń zdravotnictví, konkrétně v tomto směru, úplně otřesná, opravdu za všechny ty roky, co jsem si prošla nespočet nemocnic, klinik a léčeben, musím říct jen tohle. V Americe a Anglii nejsou zdravotníci v tomto ohledu takoví laici jako u nás. Doporučovala bych hospitalizaci v zahraničí, samozřejmě pokud je to ve vašich možnostech

Co tě vedlo k tomu, založit si blog? Můžeš nám přiblížit, na co přesně se zaměřuje?
Popravdě mě k tomu vedla touha a víra změnit svět. Vím, zní to strašně naivně, ale říká se, že nic není nemožné. Nikdy se nezmění všechno od základu, ale můžu tímto způsobem mnoho lidí inspirovat, dodat jim naději, že i když se to tak může zdát, ještě není vše ztracené. Můj blog se zaměřuje na poruchy příjmu potravy obecně, můžu holkám poradit, být jim oporou... Samozřejmě tam ale nalezneš i jiné věci, například články na určité téma, fotky, jídelníčky, denní záznamy, recenze, módu, celebrity. Prostě je to taková všehochuť, ale poté, co se rozjede projekt proti PPP, bude tato tématika značně převažovat. Ještě bych ráda dodala, že k založení blogu mě vedl taky můj sen. Chci se stát světově známou odbornicí na PPP, mezinárodně přednášet a všechny varovat před těmito nemocemi, hlavně chci docílit toho, aby se tyto nemoci nepřehlížely, jelikož se dají už teď řadit mezi civilizační choroby. A taky bych ráda zvrátila mýtus, že anorektička/bulimička se dá poznat jen podle toho, že vypadá jako anatomická kostra, které lezou všechny šlachy. Věřte, není tomu tak. I 70kilové anorektičky umírají!

Co bys vzkázala dívkám, které stále s touto nemocí také bojují?
Holky, vím, že je nesmírně těžké se s tímto prát. Je to každodenní boj. Jsou dny, kdy vidíme naději, ale také dny, kdy už máme chuť to radši vše zabalit, protože už nemáme sílu bojovat. Vím, že je dost těžké odvrátit touhu po "thinspo" a připustit si, že ty holky z fotek nejsou zdravé a spokojené nebo že prostě my patříme k těm, které mají kanálový metabolismus a můžou sníst všechno a budou vychrtlí. Největší boj je boj sama se sebou. A to někdy trvá hodně dlouho a někdy celý život, ale najděte si nějaký motiv, proč se uzdravit, určitě jich najdete spoustu a od toho se odpíchněte. Bojuju s vámi, musíme to zvládnout a potom být ostatním příkladem silné vůle!

Andrein blog najdeš na adrese: www.andie-chambers.blogspot.cz.



8 hlasů
Vaše hodnocení
 

Všechny blogerky a blogeři

  •