Klávesové zkratky na tomto webu - rozšířené Na obsah stránky Na hlavní stránku Přejít do archivu Přejít na televizní program Přejít na tn.cz Přejít na stránky Nova Cinema
Přihlásit »  |  Registrace »

Vždycky jsem si připadala jiná. Oblékala jsem se jinak, mluvila jinak, byla jsem uzavřená. Ale když jsem se náhodou někomu otevřela, byl to největší problém, začíná své vyprávění čtenářka s přezdívkou Marshmallow.

VAŠE PŘÍBĚHY: Chtěla jsem se zabít – tak jako můj táta

Deprese
zdroj: Thinkstockphotos Deprese
aktualizováno 08.02.2013, 17:20 | 08.02.2013, 17:13 | Krásná.cz / čtenářka

"Vždycky jsem si připadala jiná. Oblékala jsem se jinak, mluvila jinak, byla jsem uzavřená. Ale když jsem se náhodou někomu otevřela, byl to největší problém," začíná své vyprávění čtenářka s přezdívkou Marshmallow.

V pubertě jsem se dostala do silných depresí. Byly tak silné, že jsem se v myšlenkách upoutala na svého mrtvého otce. Nosila jsem oblečení po něm, brečela jsem pro něj, sbírala všechny jeho fotky. U těch jsem zkoumala detaily. Proč mne na žádné neobjímá? Tenkrát to pro mě bylo něco jako signál, že jsem byla už tehdy ta špatná a že to snad udělal kvůli mně. Nechápu, jak mě to napadlo.

 

S šikanou jsem se občas setkávala i před pubertou, jeho smrt pro mne byla začátek pasivní dospělosti. Zmizely fráze jako „to ti řeknu, až budeš velká“. Máma se naučila říkat mi všechno otevřeně a to je důvod, proč mám k ní dnes špatný postoj. Jednu chvíli pila a bila mě, třeba i v noci. Vždycky byla temperamentní, ale dnes to celkem vyprchalo. Jen ten vnitřní strach ve mně zůstal. A navíc ke všem těm depresím to nepřidalo. Jsem ta špatná. Otce jsem neměla, dědečkové byli rovněž mrtví, kmotr nebyl dobrý příklad muže – vůči ženám se chová povýšeně, utahuje si z nich, dělá ze sebe něco víc, než ve skutečnosti je. Ale můj dokonalý mužský vzor byl jeho pravý opak. Jiný muž v okolí nebyl. Mamčini partneři sice chvilku pobyli, ale žádná sláva. Mamka prostě po tátově sebevraždě zhořkla. A proto zůstala sama.

 

Já se tehdy upnula na Boha (jsem pokřtěná) jako o jedinou „mužskou“ oporu. Tehdy jsem byla na jednom setkání mladých křesťanů, kde někdo při přednášce zmínil, že Ježíš je jediný muž, který ženu nezklame. Nepodvede, neponíží ji. Nikdy. Chvilku mi ta víra pomáhala, ale nebylo to to, co jsem potřebovala. Ježíš pro mne byl duchovní bytost, která neobejme, nepohladí, neutiší. Též jsem zhořkla. Bylo mi čtrnáct.

 

Kluci v mém věku pro mě byli potěr. Spolužáci se nebáli mi přede všemi, včetně učitelů, v hodině vytknout jak jsem ošklivá, blbá atd. Když se vrátím zpětně, tak nevím, čím jsem jim ublížila. Nezajímali mě. Matka si to po letech, kdy jsem jí vše přiznala, vykládala jako „co se škádlívá, to se rádo mívá“. Ale to je absurdní. Možná bych věřila tomu, kdyby to jeden takový člověk spustil a naočkoval ostatní. Byla jsem tak ponížená, že jsem noci probrečela. Pak jsem neměla na slzy ani sílu. Došlo mi, že vidí, že jsem jiná, slabá. Tak si na mně honí ego. Asi to tak bylo, nevím.

 

Chceš na Krásná.cz také najít svůj příběh?

 

Stalo se ti něco šíleného, neuvěřitelného, máš zážitek, který by mohl být inspirativní pro další čtenářky? Pošli nám ho. Inspiraci najdeš v tomto návodu. Příběhy posílej na email redakce@krasna.cz.

 

V patnácti jsem si začala uvědomovat víc své ženství a párkrát jsem o kluka zakopla. Ač jsem po lásce toužila od doby, kdy jsem byla malé děvčátko a utěšovala se, že až budu starší, někdo, kdo mě bude mít rád, se najde, ti, co se hlásili, byli většinou naprostí hulvátci. Všechno to byli malí kluci, někteří třeba i o něco málo starší, ale chovali se jako potěr. Hodně pili, střídali holky, podváděli je, klamali... A o to já jsem nestála.

 

Nejsem ani první, ani poslední člověk, co se v patnácti občas trošku připil na diskotéce. Já si řekla: když můžou chlapi, proč ne holky? A tak jsem za jeden večer okusila rty několika kluků. Bylo mi to jedno. Ale pořád jsem měla svou čest a k ničemu víc nedošlo. To bych nikdy nedopustila. Na to jsem příliš hrdá.

 

Pak jsem objevila nepoznané. V šestnácti letech mě kamarádka přivedla do společnosti dospělých mužů. Byli to naprosto pohodoví lidi. Na rozdíl od spolužáků jim bylo jedno, jak vypadám, co mám na sobě nebo jak jsem si učesala vlasy. Navzdory tomu, jak jsem byla zamindrákovaná, se se mnou bavili jako s rovnocenným člověkem. Do jednoho z nich jsem se zamilovala. Troufám si říct, že jsem snad až donedávna nikoho nemilovala víc. Bylo to jakoby nějaké poblouznění. Ten člověk pro mne byl skoro polobůh. Moc pro mne znamenal, a když jsem přiznala své city… ani nevím, jak to probíhalo. Odmítnul. Ne na rovinu, a to bylo to, proč jsem dělala scény.

 

Dnes si to už nevyčítám, vím, v jakém jsem byla psychickém rozpoložení, jak jsem všechno a všechny nenáviděla, jak jsem moc hledala oporu. Taky jsem u toho člověka našla KONEČNĚ vadu, která pro mne byla docela podstatná. Tolikrát jsem jej ponížila a tolikrát jsem se mu omluvila. Dlouho mi odpouštěl, až na mne zanevřel. Dnes jsem vděčná, jen když mě pozdraví. Mnohdy se na mě nepodívá, ale nemám odvahu ZNOVA prosit o odpuštění, které si nezasloužím, po tom všem. Stejně by to nebylo tak, jako dřív, i když jsem od té doby vyzrála a trošku se psychicky spravila. Mrzí mě to, ale život jde dál.

 

PŘEČTI SI TAKÉ:

VAŠE PŘÍBĚHY: Dětství? Kvůli tátovi jsem žádné neměla
VAŠE PŘÍBĚHY: Zabila jsem tátu a mámu dohnala do léčebny
VAŠE PŘÍBĚHY: Nezájem rodičů mě dohnal k sebepoškozování

 

Pak se ještě takových pár objevilo. Pár, kteří o mě stáli, ale já je doopravdy nemilovala. I když to byli fajn lidi. Většinou ale až moc hodní. A já nechtěla být otrokář: věděla jsem o své zatrpklosti, a že nemůžu mít až tak moc oddaného a hodného člověka. Dokonce jsem byla odhodlaná jednomu z nich kývnout, protože jsem věděla, že mě má rád a že by mě ochránil před jakoukoli křivdou. Pak ale přišel jiný, který mi hrál na city, a dokonce mi připadalo, že už má konečně nějaká snaha smysl, že už sama nebudu. Ale stejně tak velký omyl, jako u všech. Bylo mi teprve sedmnáct a už jsem měla chlapů plné zuby. Jako by neexistoval žádný, co umí říct, co chce a nehraje si na Casanovu.

 

Řekla jsem si tedy, že se na chlapy vykašlu a že se soustředím na jiné priority, které mi moje milostná zklamání zkazila. A to škola, koníčky a rodina. Obula jsem se do všeho a dařilo se mi na chlapy nekoukat. Dokonce jsem se jednou podívala do zrcadla a zjistila jsem, že se mi rýsuje moje vysněná postava! Na kariéru modelky to nebylo, ale začala jsem si připadat hezká. Rány z puberty a dětství se nesmazaly, ale začaly se hojit. Chodila jsem na diskotéku, třeba i sama, a vychutnávala si pohledy chlapů s tím, že se už nenechám oblbnout. Pár mě jich pozvalo na sklenku s tím, že jsem „úplně jiná, než ty kolem mě“. Ale já byla klidná. Byli to většinou muži kolem třiceti, takže jsem vždycky po pár panácích nenápadně zmizela a nikdy je už neviděla.

 

Můj prospěch se nezlepšil, ale měla jsem pocit, že pro vzdělání něco dělám. Začala jsem na sobě trošku pracovat a tím se zvedalo moje sebevědomí. Došlo mi, že pokud se budu obklopovat nepříjemnými lidmi, nebudu šťastná. Přestala jsem poslouchat manipulátory. S úzkostmi jsem začala chodit k psychologovi, ale stačila základní terapie, kterou mohu praktikovat i bez lékařské pomoci, a to uvolnění se meditací.

 

Ten tlak na hrudi trošku povolil a já se naučila vážit si života. Sebevražedné sklony po otci jsem prostě začala přehlížet, takže se přestaly ozývat. Usmířila jsem se, s kým jen to šlo a minulost beru takovou, jaká byla. Hlavně se k ní nevážu jako k něčemu definitivnímu.

 

Uvědomění, že můžu okolí dokázat, že jsem jiná, než si myslí, mi dodává energii jít dál. Připouštím si existenci toho zlého, ale zdůrazňuji existenci toho dobrého. Dala jsem si za cíl zlepšit svět a zdokonalit sebe sama. A že jednou budu máma, která bude mít skvělé děti, a splním si všechny sny. Dokonce, věřte nebo ne, se objevil pan Dokonalý – vtipálek, co mě dokáže pozlobit, ale má mě moc a moc rád. Jsme spolu skoro rok a já jsem šťastná. Vím, že to zlé je za mnou.

 

Vzniklo to možná mou vinou. Zajímám se o psychologii a tak přemýšlím nad každým svým pohybem. Napadlo mě, že moje vtíravé a závislé chování způsobil chybějící mužský vzor, a tak jsem urputně visela na komkoli, kdo by se mu přibližoval. Snad bylo chtění staršího přítele podpořeno šikanováním spolužáků na základce. Nevím. Teď chodím s vrstevníkem, sice by někdy zasloužil za uši, ale vevnitř je rozjímavý a inteligentní. Odpustila jsem vevnitř všem, co mi ublížili a tiše se kaju tím, co dělám, všem, kterým jsem svým chováním ublížila já. Vlastně mám dojem, že všechen svůj duševní růst podporuji jen jako šanci dočkat se někdy v budoucnu, třebas za pár let, odpuštění a dokázat, že ve skutečnosti nejsem tak pitomá, jak jsem se chovala.
 

 Autorka příběhu získává balíček knih od Nakladatelství Fragment v hodnotě 1500Kč.

Soutěž Fragment
(Foto: Fragment/Thinkstockphotos)

 

Autorka ve svém balíčku tentokrát najde následující knížky:


Temné vize – Vášeň

Kaitlyn a jejím přátelům se podařilo získat úlomek čistého křišťálu od Bratrstva. Ten může zničit zrůdný krystal pana Zetese, který páchá zlo. Nejprve však musí najít místo, kde je krystal schovaný. Kaitlyn se proto rozhodne pro návrat do institutu, protože jako tajný špeh má šanci úkryt najít. Podaří se skupině nadaných studentů porazit pana Zetese? Jaké nebezpečí hrozí Kaitlyn?
Třetí díl napínavé série Temné vize.

 

Mayské proroctví – Zápas o osud lidstva
Šestnáctiletá Caity odhalí význam podivných znaků vyřezaných v obložení svého pokoje. Jde o dávné mayské proroctví, které jí přisuzuje důležitou roli v osudu lidstva. Bude mít dostatek sil a především odvahy vzít na sebe nelehký a nebezpečný úkol?

 

EREBOS – Hra, která zabíjí!
Na jedné londýnské škole si mezi sebou žáci začnou předávat podivné balíčky, jeden se nakonec dostane i ke zvědavému Nickovi. V balíčku je DVD s počítačovou hrou. Hrou napínavou, a hlavně velmi inteligentní. Proč o ní ale nikdo nesmí mluvit a hráči musí dodržovat přísná pravidla? Pokud neposlouchají nebo se znelíbí poslovi se žlutýma očima, čeká je trest. Na druhou stranu jim hra dokáže splnit i ta nejtajnější přání. Jak je ale možné, že hra o každém všechno ví a neuděluje hráčům úkoly jen ve hře, ale i v realitě? Co hra vlastně chce? A jak ji může Nick zastavit?
 

Cesta ohněm a jiné povídky
Jeden z vítězů soutěže Hledá se autor bestselleru přichází se svou první knihou povídek!
Příběhy a postavy, které jsou obyčejné jen zdánlivě, vás pohladí po duši a možná vám budou i trochu povědomé.
Kamarád Kuba
Poslední cesta
Vánoční mráz
Cesta ohněm
Muž a jeho chlapec
 

Krásní mrtví – Phoenix
Nejsou živí. Nejsou mrtví. Něco mezi tím.
Darina již pomohla objasnit tajemství smrti Jonase, Arizony a Summer. Nyní ji čeká to nejtěžší... Odhalit okolnosti záhadné smrti Phoenixe.
Krásný mrtvý Phoenix, Darinin kluk, její největší láska. Už je to skoro rok, co zemřel, a oficiální verze vypovídá o rvačce na benzínce, při které byl ubodán. Kdo je zodpovědný za jeho smrt? Darina ví, že to musí zjistit, a že pak Phoenixe ztratí navždy... Opouštějí ji síly, nenachází u nikoho pomoc. Dokonce samotný Phoenix jako by pravdu znát nechtěl. Neviditelná křídla tlučou a Krásní mrtví nenaleznou klid, dokud pravda nevyjde najevo. Čas běží...
 

Thriller – Motýlí křídla
Elena se snaží zapomenout na nešťastnou smrt své sestry Laury. Jak přesně zemřela, to nikdo neví. Na stejném místě je o rok později nalezena další mrtvá dívka. Je to opravdu jen náhoda? Co způsobilo dopravní nehodu, při které zahynula Laura? Jaké tajemství v sobě nosí matka, která Elenu nechce spustit z očí? Náhlý zájem staršího pohledného Tristana, přicházející anonymní dopisy a potloukající se zakuklené postavy přimějí Elenu jednat. Bude hledat pravdu na vlastní pěst...

 

 



3 hlasů
Vaše hodnocení